Lupiči mrtvol

Tenhle blog jsem odstartoval příspěvkem o nejvýznamnější horrorové antologii jaká u nás kdy vyšla: Tiché hrůze Tomáše Korbaře. Od jejího vydání uběhlo už téměř čtyřicet let, a stále ještě nebyla překonána. Není divu, Korbařem nastavená laťka se překonává opravdu těžko. Do své antologie vybral z anglických a amerických horrorových povídek, napsaných od druhé světové války do poloviny 60.let, prakticky to nejlepší. Jen málokterá lahůdka z té doby unikla jeho pozornosti. Ve svém úsilovném propagování žánru však u nás nezůstal osamocen. Dalším odvážným byl básník Jan Zábrana:

Tomu se podařilo prosadit vydání svého pozoruhodného výběru doslova na poslední chvíli. LUPIČI MRTVOL totiž vyšli v roce 1970, na samém počátku normalizace - rochnivé to idylky všech bonzmajstrů, omezenců a snaživých zmrdů.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.

A ještě něco udělal Zábrana jinak (a věřím, že si to patřičně vychutnal): Zatímco jeho „kolega ve zbrani“ nechal povídky v Tiché hrůze mluvit samy za sebe, Zábrana svou antologii nejenže uvedl rozsáhlou a velice zajímavou předmluvou s názvem „Rozkoš z hrůzy“, ale všem autorům věnoval též vlastní medailónek. U každé povídky navíc provedl její krátký rozbor.
V tehdejším Československu byli oba muži (zvláště Korbař, který horroru zasvětil celý život) opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. A budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe. Navzdory nepříznivým poměrům neváhali, a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.

Co nabídla Tichá hrůza už víme. Pojďme se tentokrát blíže podívat na jejího následovníka:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra (což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty Smaragd). Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).

K nejlepším patří tyto povídky:

Ambrose Bierce – JEDNÉ LETNÍ NOCI
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.

Saki – SREDNI VAŠTAR
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.

Evelyn Waugh – MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).

Ray Bradbury – VÍTR
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)

William F. Nolan – MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.

Roald Dahl – SKOPEC NA PORÁŽKU
Dahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.

Stephen Grendon – PÁN Z PRAHY
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)

George Langelaan – MOUCHA
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.

----------------------------------------

Lupiče mrtvol znám už dlouho. Poprvé jsem je četl někdy koncem 70.let. Jen málo toho ale zatím vím o borci, který dal tuhle antologii dohromady. Slyšel jsem jen, že to byl našinec každým coulem, pil hodně piva, byl neustále v nemilosti mocných (ač skvělý literát a překladatel, musel makat jako dělňas) a nakonec zemřel zapomenut v roce 1984.

Měl jsem od jednoho zajímavého chlapíka z práce již před časem přislíben Zábranův (vysoce ceněný) vlastní životopis. Ten dobrý muž však docházel do zaměstnání opilý tak často, že než mi knihu stačil donést, tak ho vyhodili. Jak ho znám, jistě teď v nějaké knajpě na periférii Ostravy propíjí svou podporu v nezaměstnanosti. A možná právě teď zvedá nad stránkami autobiografie jednoho našince další půllitr na jeho počest.

Jailhouse Rock

Pro tenhle post nemám vhodnější titul, než je název slavného vězeňského rock’n’rollu Elvise Presleyho. V repertoáru měl ten popěvek skoro každý, kdo něco znamenal v rocku (Motley Crue, ZZ Top) i mimo něj (The Residents). Nevím, zda ho hráli i australští kriminálníci ROSE TATTOO, ale nedivil bych se. Potetovaná parta, složená ze členů pouličního gangu řádícího na periférii Sydney, poprvé udeřila v roce 1978 debutem Rock’n’Roll Outlaw. Jejich styl kdysi označil můj přítel Slon jako jižanský punk. Sice to možná není dokonalá definice, ale poměrně dobře vystihuje pocit, jaký při poslechu téhle hudby budete mít. Pro větší názornost si představte to, co hráli na svých prvních deskách AC/DC, přidejte výrazné slide kytary a punkovou drzost, a vše dvojnásobně zrychlete. Tak to jsou Rose Tattoo.

Občas se najdou lidé, lacině obviňující tuhle zkérovanou bandu z kopírování jejich slavnějších elektrikářských kolegů. Ale je třeba si uvědomit skutečnost, že jak AC/DC tak Rose Tattoo byli spřízněné party, které začínaly ve stejné době, ve stejných australských klubech a hospodách. Kdo koho kopíroval, tedy není vůbec jednoznačné. Přes některé shodné znaky v muzice obou kapel, tu ale najdeme též výrazné rozdíly. A to nejen v imagi (tetování po celém těle přišlo u rockerů do módy až o mnoho let později), ale i v textech. Zatímco AC/DC nezávazně vtipkovali o holkách, Rose Tattoo byli zločinecké macho typy, znásilňující naivní vesničanky (Nice Boys Don’t Play Rock’n’Roll), účty si vyřizovali za pomocí nožů (The Butcher And Fast Eddy), a vyhledávali rvačky na fotbalových stadiónech (We Can’t Be Beaten). Když už jednou vyjímečně zazpívali o lásce, hned to zavánělo těžkou pedofilií (Stuck On You).

Pokud se rozhodnete investovat do nějaké jejich desky, nejlepší možná volba bude o osm bonusů rozšířené vydání jejich debutového alba, tentokrát názveného jednoduše Rose Tattoo. Tohle CD vyšlo v roce 1990 u německých Repertoire Records, a dá se pořídit velmi levně. Jestli máte rádi syrový dirty rock’n’roll, v němž není ani špetka nějakého kompromisu, nemůžete být zklamáni.

Právě na neochotu dělat kompromisy Rose Tattoo v 80.letech dojeli. Nahrávací společnosti o bandu nepřizpůsobivých australanů postupně ztrácely zájem, a zatímco AC/DC znal každý, na tetované rváče se pomalu zapomnělo. To ale neznamená že by úplně zmizeli z povrchu zemského. Jeli si ten svůj jailhouse rock dál, i přes nezájem médií. V létě si vydělávali hraním na festivalech a motorkářských srazech, v zimě zalezli do klubů nebo pořádali turné po věznicích, jejichž zdi v minulosti už sami poznali zevnitř. Vůdce tlupy, holohlavý křikloun Angry Anderson dokonce dostal od velkého fandy Rose Tattoo, režiséra George Millera, menší roli ve filmu MAD MAX 3.

Na samém prahu slávy si na Tetovanou růži vzpomněli i další fanoušci, kteří si ne náhodou říkali Guns N’Roses. Traduje se, že když si Axl a Slash první večer společného turné přišli k pokérovaným veteránům pro podpisy, následovala scénka, která jako by vypadla z Waynova světa („Nejsme toho hodni!“). K pokusu o pravý comeback RS však došlo až mnohem později. Přesněji v roce 2002. Tehdy vydali své první studiové album po dvaceti letech. Neslo název Pain, a řekněme si to na rovinu: Mnoho psů po něm neštěklo.

Rose Tattoo dnes:

Další doporučené desky:
Assault & Battery (1981)
Scarred For Life (1982)

10 NEJlepších songů:
Rock'n'Roll Outlaw
Nice Boys
The Butcher And Fast Eddy
Astra Wally
Remedy
I Had You First
Scarred For Life
We Can't Be Beaten
Who's Got The Cash
Texas

Cheap Trick

Za přetextovaný příspěvek věnovaný Gellnerovi, jsem sklidil kritiku i chválu. Možná že jsem ho měl rozdělit do dvou dílů, a bylo by to stravitelnější, ale teď už to nemá cenu řešit. Stejně jsou všechny ty básně geniální, tak proč nemít Frantův Best Of komplet na svém blogu, že. Abych to vyrovnal, tenhle příspěvek bude hodně obrázkový, s minimem textu. Představím zde jednu mou velice oblíbenou kapelu. Jsou z Rockfordu v Illinois (poblíž Chicaga), jmenujou se CHEAP TRICK a hrajou spolu už od roku 1974.

1977:

Hezouni (Robin & Tom) vs. Podivíni (Bun & Rick):

Veselá orwellovská parafráze: Tahle POLICIE hlídá i tvé sny!

Mozkem a zároveň komikem kapely je Rick Nielsen, muž libující si v bizarních kytarách:

Článek v dobovém tisku (cca 1980). Na fotografii uprostřed Rick ve společnosti Ann a Nancy, šéfek mé další veleoblíbené americké party, HEART:

-------------------------------------------------------------------------

Vybraná diskografie, Vol. I:

HEAVEN TONIGHT (1978)
Trocha punku a new wave, něco hard rocku a popu, a máme tu jedno z nejoceňovanějších alb CT, kterému se přezdívá též Bible powerpopu. Úvodní hit Surrender byl zvolen v hlasování na MTV mezi 100 nejlepších popových skladeb všech dob, a ve svém repertoáru ho měl i Marilyn Manson. Punkovou Auf Wiedersehen (hymnu veselých sebevrahů) nahráli pro svůj singl mosh metaloví Anthrax, a za úchylnou Heaven Tonight by se nestyděl ani Alice Cooper.

AT BUDOKAN (1978)

Legendární živák z japonské haly Budokan, kterým se CT konečně prosadili i doma. (V Japonsku už byli dávno za bohy.) Singlovka I Want You To Want Me s nezapomenutelným orgasmickým jekotem asiatek v refrénu, bourala žebříčky po celém světě.

DREAM POLICE (1979)

Titulní orwelovská parafráze o policajtech v hlavě, kteří kontrolují vaše sny, je jedna z mých nejoblíbenějších. Ani beatlesovská balada Voices na singlu ovšem nezapadla. Devítiminutová litanie Gonna Raise Hell s bohatou orchestrací ve finále, pak připomíná slavný masakr guyanské sekty reverenda Jonese.

-------------------------------------------------------------------------

Zlatá osmdesátá. Rick Nielsen a Robin Zander v akci:

Rick je znám svou rozsáhlou sbírkou kytar. Myslím, že jich má něco kolem 2000 kousků. Napsal o nich dokonce knihu. Některé vypadají opravdu neuvěřitelně. Tady je ukázka z jeho kolekce:

Další Rickův oblíbený nástroj, mandocello:

Pokud jsem to pochopil dobře, mělo by to být něco mezi violancellem, mandolinou a kytarou.
Rick ho používá na několika albech Cheap Trick.

Bubeník Bun E. Carlos tvoří s Rickem nerozlučnou dvojku.
Těmhle dvěma magorům se prostě nedá odolat:

CT 2001:

Warning: Hudba Cheap Trick není pro všechny!
No řekněte sami, co se tak asi může zrodit v hlavě tohohle úchyla:

(Všimněte si těch divných lidí v pravém dolním rohu obálky. Jasně, další moji oblíbenci: B -52´s.)

-------------------------------------------------------------------------

Vybraná diskografie, Vol. II:

ONE ON ONE (1982)
Jednoduché, melodické písničky, servírované s punkovým drajvem (She's Tight nebo Love's Got A Hold On Me) a mezi nimi slavná hymnická balada If You Want My Love. V Austrálii se dlouho držela na prvním místě mezi singly. V ČSSR svého času ovládla diskotéky natolik, že ji neváhal (samozřejmě hezky česky) nazpívat sám Petr Rezek. Dodnes lze obě verze slyšet v některých našich rádiích.

LAP OF LUXURY (1988)
Comebacková deska. Typický představitel melodického pop rocku vzor 80's, z něhož se dnes mnoha lidem ježí chlupy hrůzou. But I like it very much. Coververze Don't Be Cruel (původně Elvis Presley) je jednoduše skvělá (v klipu vystupje mj. Bun E. Carlos v elvisovském převleku), a power balada The Flame dobyla čelo singlového žebříčku na obou stranách Atlantiku. (Taktéž je ještě dnes k slyšení na různých sentimentálních stanicích.)

WOKE UP WITH A MONSTER (1994)
Smíchejte Rolling Stones a Aerosmith pozdních 80.let, nechte to produkovat Teda Templemana (Van Halen) a dostanete takovéhle "Probuzení s monstrem". Dobře uvařený, chytlavý rock'n'roll, z něhož asi nejvíce chutná titulní nářez a melodická tutovka You're All I Wanna Do.

CHEAP TRICK (1997)
Tohle album by mohlo chytnout i mladší ročníky. Všechny osvědčené ingredience předchozí tvorby CT jsou zde prohnány přes špinavý, lehce grungeový filtr, a výsledný produkt neskutečně píše. Živočišně extatické zářezy Anytime nebo Baby No More, případně nostalgická Say Goodbye nemůžou zklamat.

-------------------------------------------------------------------------

Dnes:

A tenkrát:

Takhle se má tvářit správný tvrdý rocker:

Rick a jedna velká fanynka CT. Není vám povědomá?

Co dodat? CT jsou pro mě vyjímečná kapela. A není to jen jejich veselou imagí. Během těch tří dekád své historie prošli určitým vývojem. Nabídli různé tváře, jak hudební (punkem šmrcnutý, syrový a přesto melodický rock, experimenty, AOR ale i čistý popík) nebo textové (od raných provokací, plných lehce morbidního humoru na tabuizovaná témata - sebevražda, pedofilie, sérioví vrazi - přes romantická vyznání lásky a zpět). Vypracovali se z dělníků rock'n'rollu na hvězdy arén, aby vzápětí upadli v prach zapomnění. Znovu se vrátili, dobyli žebříčky Billboardu, a znovu byli zapomenuti. Ovlivnili superskupiny osmdesátých (Motley Crue, Poison) ale i 90.let (Smashing Pumpkins, Foo Fighters). Heslo Cheap Trick nechybí v žádné větší rockové encyklopedii. Tahle parta je tu už více než 30 let. A až nebude, zůstanou po nich alespoň desky se spoustou kvalitního rokenrolu.

Bylo mi potěšením tuto povedenou čtveřici američanů (s švédskými předky) - tedy pány Nielsena, Zandera, Peterssona a Carlose (ve skutečnosti Carlsona) - propagovat na svém blogu. Na závěr pro jistotu ještě jednou upozorním na to, co už jsem naznačil: Že totiž CT opravdu nejsou pro každého. Ale ono už to tak na světě chodí, že dobré věci holt pro každého nebývají...

Divné kytary, sranda, powerpop, kšiltovky, skvělé písničky, grimasy a zase kytary. Jedna obří:

Umění, syfilis a svoboda

Za bezesných nocí, v lampy pološeře
šílenství dutě buší na mé dveře.

Nejsem velkým ctitelem poezie. Ani jí většinou moc nerozumím. Ale to ještě neznamená, že bych proto ignoroval opravdu dobré věci z přírody. Proto jsem taky například sklohnil tenhle článek o jednom americkém básníkovi. Ten ale psal i výborné povídky a docela dobré romány. A všechny byly o životě, který znám.
František Gellner z Mladé Boleslavi psal hlavně poezii. A protože vydatně chlastal, dařilo se mu ji psát tak, že tomu našinec porozumí. Jeho básně mají sílu, rýmují se, a hlavně jdou přímo k věci - upřímně a bez kompromisu. I když vznikly na samém počátku dvacátého století, velmi dobře fungují dodnes. Což by mohlo být znamení nadčasovosti.
Nikdy jsem nebyl přítelem poezie. Ale ta Gellnerova má prostě grády.
Bude mi ctí představit pár jeho nejlepších kousků zde, na HCR. Obitus a několik dalších přátel, s nimiž se jednou ročně scházíme na jisté bohulibé akci, budou (alespoň co se týče první ukázky) určitě v obraze. Někdy totiž mívám - když jsem v dobrém rozmaru - ve zvyku Gellnera recitovat.

Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ostatně, je mi to jedno, s kým.
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
(Chci se zas opít šampaňským.)

Skromní lidé mívají štěstí.
Nečiníš velkých nároků.
Někdo ti pomůže nudu tvou nésti,
někdo ti hnít bude po boku.

Snadno lze riskovat radosti chudé.
Duše je po nich vyprahlá.
Když nejhůř bude, sklenka ti zbude,
srdce se utiší znenáhla.

Ožeň se bratře, ožeň se bratře.
Ostatně je mi to jedno, s kým.
Chci se zas opít! Chci se zas opít!
Chci se zas opít šampaňským!!!

(1902)

Když si člověk představí typické poety oné doby, a jejich básničky v čítankách pro základní školy, možná se mu zároveň vybaví (jako určitý prototyp) cimrmanovská „Cestička k domovu“ co „známě se vine, lepší je, krásnější než všechny jiné“. Franta svůj Pozdrav rodnému kraji začíná skoro stejně idylicky jako Jára. Ale v druhé sloce přijde zlom:

Den slunce je a vůně plný.
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.

Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.

Láskou jej nezdravím, leč smíchem.
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.

Dost možná: Zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.

A až kdys naplní svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.

Franta se holt od většiny vážených básníků a spisovatelů své doby poněkud lišil. Na tyto důstojné muže nepohlížel jako na své kolegy - bral je spíš jako divný živočišný druh, se kterým neměl mnoho společného.

Což, páni spisovatelé,
Vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve Vašem ctěném kruhu.

Vy jste – jak řek’ bych – takoví –
no --- uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.

Do intimity vašich sfér
nevnikal pokřik lůzy.
Já bouřlivý byl debatér
anarchistických schůzí.

Do Vašich snů se dívaly
horoucně krásné dámy.
A já jsem student zhýralý
a ztrhaly mě flámy.

Ne, nikdy jsem se nedostal
v společnost slušnou dámskou. –
Snad že jsem o to málo stál. –
Má láska byla krámskou.

Má řeč je hrubá jak můj smích
a jako moji známí.
A alkohol (to myslil bych!)
jemnosti nepřidá mi.

Vím, z francouzských co románů
lze vyčíst elegance.
Však čert ví, kdy se dostanu
francouzské ku čítance.

Další kousek - s názvem Sobota - by možná mohl být někým označen za antisemitský. Kdyby ovšem Gellner nebyl čistokrevný Žid.

Sobota, myslím, byla snad.
Židovský pán bůh měl svátek,
a Židi mu šli děkovat
za všechen vezdejší statek,

za prosperování obchodů
galanterních a střižních,
za těhotných žen úrodu
a za hloupost svých bližních,

za jmění Rotschildů veškerých,
(bože, kde krást a nebrat?!)
za zdraví souvěrců, u kterých
musí králové žebrat,

za slávu továrních komínů,
za marnou závist chátry,
za chlanokrevnost vojínů,
kteří střílí své bratry,

za všechny dary přírody,
za vhodná krupobití
a za hesla pokroku, svobody,
jichž možno zneužíti.

Jako študák vysedával Franta častěji v putykách než v posluchárnách. Takhle si vykresloval vlastní budoucnost v jedné ze svých raných básní:

Konečně je to možná věc,
že ještě něčím budu.
Do Afriky se vypravím
dobývat zlatou rudu.

A nebude-li ze mne nic,
co tulák bez profese
budu se s šelmami o závod
prohánět po pralese.

Za ženu vezmu si gorilu
Myslím, že shodneme se.
Má srdce divoké jako já
a též je bez konfese.

Počátkem dvacátého století studoval Gellner techniku ve Vídni. Vedl zde bohémský život, a studia po dvou letech ukončil. Když se v roce 1901 vracel do Čech, napsal toto:

A nastává mi, tuším, vážná jízda.
Před sebou samým v dálku utíkám.
Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá
a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď s bohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole
za tmy se domů klátě opilý.

Na Prater jistě stěží zapomenu,
kde hýříval jsem často za noci.
Za večeři tam koupí člověk ženu
s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždy budou žít v mé touze
s portýry zdvořilými u vrátek,
s pokoji pro dva s jedním ložem pouze
a s legiony drobných zvířátek.

Na policii budu myslit v světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém opuštěném kabinetě
spisy a třaskaviny hledala. *

A s chantany se těžce loučit budu,
V nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

(* Poznámka: předposlední sloka je narážkou na čilou Gellnerovu družbu s vídeňskými anarchisty.)

Autoportrét.

Ne všechny jeho básně jsou jako celek úplně dokonalé, ale mnoho jich obsahuje třeba jen jednu sloku, která je sama o sobě vynikající. Jako tahle:

Drobky pod stůl hází nám osud,
ostatní vše je nicota.
Alkohol ještě je! Holky jsou posud!
Jsou ještě radosti života!

A teď si dáme kousek, který mám hodně rád. Je to majstrštyk. Hymna všech alkáčů. Beznadějně skvostné opilcovo blues:

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mě dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek’ bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim ze stromů listí rve.

V téhle litanii je dobré úplně všechno. Ale speciální vztah mám k poslední sloce: atmosféra podzimní hospody je tu přímo hmatatelná...

Některé Gellnerovy verše budí dojem, jako byste je znali. Jako kdyby šlo o jakási zlidovělá říkadla, která v několika větách vystihnou vše podstatné. Tahle se jmenuje Perspektiva:

Má milá rozmilá, neplakej.
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

Podobné je to i s první slokou Písně zhýralého jinocha. Možná si vzpomenete, že ji citoval Petr Čepek v Herzově filmu Petrolejové lampy:

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Jak trávil Gellner své noci si lze představit z následujícího popisu:

Noc byla, usnout nemoh’ jsem. To z míry
by jistě přivedlo i mudrce. –
Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry
a nemohu si zaklít od srdce.

Noc byla věčná jako hloupost lidská
a jako život byla zoufalá.
V hlubokém tichu píseň elegická
na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal
jsem ze země a byl jsem brzo v nich .
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.
Pak zaskřípěl klíč ve dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,
mír tichých srdcí vanul nad nimi.
V hospodách ještě politizovali
muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet
údery křídel bylo příšerné.
Z moudrých a známých předpokladů vyšed
jsem viděl, jak je všechno titěrné:

boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských,
vábících smíchem vilné samečky.
Jak prapor míru z oken kasárenských
komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
Příteli, bratře, pojď se oběsit!

Několik let svého života strávil V Paříži:

Na dlouhé lavičce za noci v dešti
sedím na nábřeží.
Paříž, jež jásá a tančí a třeští,
přede mnou v temnotách leží.

Rád bych se protáhnul. Nemaje bytu
spím všude jak na peřinách.
Kdyby jen strážníci nebrousili tu
kolem v svých pelerinách!

Spal jsem snad hodinu. Nevím už ani.
Člověka únava zmáhá.
Kdo mě to ruší ze spaní?
Někdo mě za rukáv tahá.

Hubená holka, zapadlé zraky
po lehké noční práci.
Má milá, proděláváš už taky
třetí kapitulaci.

Následuje pasáž, kdy Gellner vysvětluje prostitutce, že nemá peníze, ať si najde někoho jiného („přec v Paříži jinší jsou páni!“). Báseň pak pokračuje:

Má nevěsto zlatá, k těm obrať svůj zřetel,
u mne čas drahý jen maříš.
Vidíš, tam před námi moře je světel!
Tam baví se veselá Paříž.

Kdo peníze má, vše koupit si může,
vína se napije, nají se masa,
jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou na prodej polibky, láska i krása.

Viděl jsem kraje bohaté, chudé,
leckde jsem v světě se potuloval.
Tuhletu pitomou pravdu jsem všude
zrovna jak v Paříži konstatoval.

Poslední ukázka z Gellnerovy tvorby je anti-nacionalistická báseň Francesco Farniente. Náš „Francesco“ zde popisuje co se mu přihodilo, když se takhe jednou potácel opilý noční Prahou:

Noc byla. Bláto tuhlo v led.
Potloukal jsem se Prahou.
Řek’ jsem si: Ráno je tu hned,
a odjedeš pak drahou.
Za nocleh škoda zlatky.

Kaváren okna hořela,
však pusto na ulici.
Jen žena kolem kráčela
kohosi hledající
v podzimní chladné noci.

A v kapsách prázdno, v srdci vztek
a v duši smutný příval,
německý starý popěvek
jsem špatným hlasem zpíval.
- Strážník hrál někde v karty.

Přec jen to život osladí
takto si zazpívati
o růžích zvadlých, o mládí
které se nenavrátí
nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá
se namanula k tomu.
Šli dřevěnýma nohama
vlastenci z krčmy domů.
Ať žije státní právo!

Jeden, jenž mluvil za všechny
v patriotické snaze
vzkřik na mne: “Chlape, německy
řveš ve slovanské Praze?
To buršácká je drzost!”

Vypuk’ jsem v urážlivý smích
Bojechtivostí sveden.
Pohříchu osm bylo jich,
a já jsem byl jen jeden.
Pokleslo moje srdce.

Pravil jsem: - Neprovokuju
vás, páni znejmilejší!
Vlast vaši krásnou miluju,
ačkoli nejsem zdejší.
Ať žijí Češi! Na zdar!

- Přišel jsem z dálné ciziny,
o pohostinství prosím,
Já syn jsem slavné rodiny
a slavné jméno nosím:
Francesco Farniente.

- Králové, šlechta erbovní
do rodiny mé patří,
i hodnostáři duchovní
jsou mnozí moji bratři
z rodiny Farniente.

- Má píseň ze sna budívá
občany klidných duší.
Ale kdo sedí u piva,
ten se tím nevyruší.
Ať žije ten, kdo pije!

- Urážet nechci, je to hřích.
Jak řehotání koní
do noci podzimních můj smích
já nevím sám, proč zvoní,
do chladných nocí zvoní. -

Životopis Františka Gellnera:
Narozen 19.června 1881 v Mladé Boleslavi, v rodině nezámožného židovského obchodníka. Během studií na gymnáziu se věnoval psaní básní, kreslení a překládání Goetha a Heina. V patnácti začíná přispívat do satirického časopisu „Švanda Dudák“ Ignáta Herrmanna.
Po maturitě odchází do Vídně studovat techniku. Místo učení se ale plně věnuje bohémskému životu. Posléze se přidává k místním anarchistům, a začíná psát pro Neumannův „Nový kult“.
Po dvou letech je vyhozen ze školy a vrací se do Čech.
Od roku 1901 studuje báňskou akademii v Příbrami, kde pokračuje ve svém bujarém životním stylu. Na víkendy jezdí do Prahy, kde se v Neumannově olšanské vile schází anarchistická společnost.
V letech 1901 a 1903 mu vycházejí stěžejní básnické sbírky „Po nás ať přijde potopa“ a „Radosti života“.
Na podzim 1904 rukuje na vojnu. Stráví tam jeden rok.
Pak studuje malířství - nejdříve v Mnichově, a pak (1905 – 1908) v Paříži.
Následující rok působí na malířské akademii v Drážďanech.
V letech 1909 – 1911 pobývá opět v Paříži. Živí se jako kreslíř v satirických časopisech.
Po návratu domů nastupuje jako redaktor v Lidových novinách.
Následující tři roky mimo jiné pracuje na nových básnických sbírkách, kreslí, a píše veršovaný román „Don Juan“.
V roce 1914 mu vychází sbírka povídek „Cesta do hor“.
Po vypuknutí první světové války je odveden do armády, a záhy poslán na ruskou frontu.
Od 13.září 1914 je u svého pluku veden jako nezvěstný.
Naposledy spatřen někde v Haliči.

Svým zmizením František Gellner naplnil slova, která napsal do jedné ze svých básní:

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka:
Básně „Pozdrav rodnému kraji“ a „Perspektiva“ jsou ze sbírky Po nás ať přijde potopa (1901). Báseň „V Paříži“ vyšla poprvé ve sbírce Nové verše (1919). „Francesco Farniente“ a „Píseň zhýralého jinocha“ pocházejí z Básnické pozůstalosti (1927). Všechny ostatní ukázky jsou ze sbírky Radosti života (1903).

Poděkování putuje za Kolcem, který mě jednou takhle navečer s Gellnerem seznámil v hospodě.

Nejlepší horrory 21.století

Po plodných 70.letech a nebývale úrodné osmé dekádě byl filmový horror v 90tých stižen vleklou krizí. Fangoria musela dokonce z nouze na obálku použít obrázek z Burtonova Batman Returns, což je sice docela temný a bizarní film, ale nazývat jej horrorem by bylo přece jen trochu odvážné.

Koncem 90.let se však začalo blýskat na časy. Významný podíl na tom měla vlna tzv. japan shocku a divných asijských snímků vůbec. Věci jako Ringu, Audition, Battle Royale, Uzumaki, Ichi The Killer, The Eye nebo Tale Of Two Sisters vzbudily velký rozruch po celém světě, naše končiny nevyjímaje. Ostatně, nejeden fanda z toho má ještě dnes tak trochu šikmé oči.

Záměrně jsem v tomto výčtu nejmenoval jistý japonský snímek, který (tak jako spousta dalších bizarností ze země vycházejícího slunce) v podstatě není čistým horrorem. Nechal jsem si ho jako bonus na závěr tohoto příspěvku. Přednostně bych se ale chtěl věnovat zejména americké produkci, neboť ta má mému vidění horroru nejblíže.

Co byste taky chtěli od člověka, který vyrostl na záležitostech jako The Thing, Exorcist, Poltergeist či Carrie, a dodnes tyhle kousky považuje za nejlepší představitele žánru?

Počátkem nového milénia přišly na americký (a neasijský filmový horror vůbec) překvapivě dobré časy. Na líce fanoušků se po letech znovu vkradl spokojený úsměv, a zůstává tam dá se říct dodnes. Jen je možná malinko ztuhlý díky jednomu vedlejšímu efektu, který sebou nová vlna úspěšných horrorů přinesla. Tomuto efektu se říká remake, a ještě se k němu dostaneme.
Zatím se spokojme s konstatováním, že filmový horror na tom byl jen málokdy lépe než v posledních pěti, šesti letech.

Už SLEEPY HOLLOW (1999, režie: Tim Burton) - v podstatě navazující na vlnu vysokorozpočtových kostýmních snímků 90.let (např. Bram Stoker’s Dracula nebo Interview s upírem) - byl mimořádnou událostí. A to zejména díky své vizuální vytříbenosti.
Burton jím složil poklonu proslulým klasikám slavného britského studia Hammer.

Ale opravdovou první vlaštovkou, zvěstující příchod dobrých časů, byla čistá ghost story THE OTHERS (2001), Alejandra Amenábara. Děsivý horror bez laciných efektů, jen s pomocí kulminujícící tiché hrůzy, dokonalé atmosféry a překvapivé pointy, poslal do kolen nejednoho mainstreamového diváka.

Jasně, nehrát v tom Nicole Kidmanová, tak si toho filmu nejspíš nikdo nevšimne. Tak jako jen málokdo zaregistroval vynikající snímek Brada Andersona SESSION 9 (2001):

Film, jehož děj se točí kolem rekonstrukce zrušeného blázince, má v rukávu přibližně stejná esa jako Ti druzí. S tím rozdílem, že nedisponuje hvězdou velikosti Nicol. A tak není divu, že zůstal většinovým publikem bez povšimnutí. Protože má ale dobrý scénář, skvělou režii a nadstandartní výkony všech představitelů, je tu velká šance, že bude časem znovu objeven. A možná se stane kultem. Pokud jím ovšem už není.

Vlaštovek, které udělaly z nového milénia pravé horrorové jaro, přilétalo stále víc. Takový DEAD END (2003, r: Jean-Baptiste Andrea & Fabrice Canepa) znamenal tak vysoko položenou laťku, že byl fanoušky okamžitě pasován na UDÁLOST. Není mnoho takových, které by tenhle kousek příjemně nepřekvapil. A pravím vám, že ač od jeho vzniku neuplynulo mnoho jar, už teď patří mezi absolutní klasiku žánru.

Hodně podobně je na tom francouzský HAUTE TENSION (2003). Sice nedosahuje vybroušenosti Dead Endu, (slabinou je trochu krkolomná pointa) přesto vzbudil možná ještě větší ohlas. Debut Alexandra Ajy obsahuje mnoho silných scén, místy tak děsivých, že se na ně nedá jen tak zapomenout.

Co mají všechny čtyři posledně jmenované snímky společné, je potěšující fakt, že všechny dokážou pořádně nahnat strach. A to je něco, co v devadesátých letech občas vypadalo jako tak trochu zapomenuté umění.

Oživení zájmu o horror sebou přineslo i negativní efekt, o kterém jsem se již zmínil: Remaky.
Jste bez invence, ale máte dost peněz? Chcete natočit horror, na který budou lidi chodit už jen ze zvědavosti? Kupte si práva na nějakou léty prověřenou klasiku. Nebo zkuste třeba předělat nějaký úspěšný japonský kus. Tím nic "nezkazíte".

Jedním z mála remaků, který opravdu stojí za hřích, je DAWN OF THE DEAD (2004, režie: Zack Snyder):

Akční předělávka Romerova klasického zombie snímku dopadla v mých očích k velké spokojenosti. A to přesto, že mrtvoláci zde běhají tak rychle, že i olympijští vítězové zelenají závistí (a někteří Romerovi fanoušci vztekem).

Patřím k lidem, kteří mají tu původní sociologickou studii zákazníků hypermarketu v úctě. To mi ale nebránilo, abych si novou verzi užil. Má skvělou hudbu, povedené hlášky, strhující tempo a je nabitá napětím.
A dá se na to dokonce dívat i víckrát. Což je dobře, protože napoprvé si možná pro samou akci nevšimnete takového husarského kousku, jakým je fenomenální prokreslení charakterů na rekordně malé ploše. Některé postavy jsem si díky tomu opravdu zamiloval.

Abych byl spravedlivý, hodím sem - přesto, že tohle není vůbec můj šálek kávy - alespoň plakát k jinému remaku, který se taktéž docela vydařil:

Osobně se mi tam nejvíce líbil obsah oné slavné videokazety. Krátký, surrealistický a pořádně děsivý film ve filmu.

Začali jsme v Asii. A tak uzavřeme kruh, a naše povídání tam také ukončíme.

SUICIDE CLUB (2002) je jeden z těch japonských filmů, o kterých se asi nedá mluvit jako o čistém horroru. Z japan shockové vlny se dost vymyká už tím, že jeho tvůrci, Shionu Sonovi, jde evidentně hlavně o umění. Tomu je občas potřeba trochu pomoci, takže zdejší gore scény opravdu stojí za to. Klub sebevrahů (v originále Jisatsu Saakuru) ale obsahuje tolik různých rovin, že více než žaludek zaměstnává divákův mozek. Chvíli je horrorem, chvíli detektivkou, jindy zase muzikálem. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Jde totiž o emocionální bombu takového kalibru, že mozek je vám nakonec dobrý jen k tomu, abyste si v něm pokusili jakžtakž srovnat, co že se vlastně těch 99 minut na plátně odehrávalo.
Zkrátka, jde o natolik svérázný film, že se v jeho případě amerického remaku asi jen tak nedočkáme.
Naštěstí.