Umění, syfilis a svoboda

Za bezesných nocí, v lampy pološeře
šílenství dutě buší na mé dveře.

Nejsem velkým ctitelem poezie. Ani jí většinou moc nerozumím. Ale to ještě neznamená, že bych proto ignoroval opravdu dobré věci z přírody. Proto jsem taky například sklohnil tenhle článek o jednom americkém básníkovi. Ten ale psal i výborné povídky a docela dobré romány. A všechny byly o životě, který znám.
František Gellner z Mladé Boleslavi psal hlavně poezii. A protože vydatně chlastal, dařilo se mu ji psát tak, že tomu našinec porozumí. Jeho básně mají sílu, rýmují se, a hlavně jdou přímo k věci - upřímně a bez kompromisu. I když vznikly na samém počátku dvacátého století, velmi dobře fungují dodnes. Což by mohlo být znamení nadčasovosti.
Nikdy jsem nebyl přítelem poezie. Ale ta Gellnerova má prostě grády.
Bude mi ctí představit pár jeho nejlepších kousků zde, na HCR. Obitus a několik dalších přátel, s nimiž se jednou ročně scházíme na jisté bohulibé akci, budou (alespoň co se týče první ukázky) určitě v obraze. Někdy totiž mívám - když jsem v dobrém rozmaru - ve zvyku Gellnera recitovat.

Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ostatně, je mi to jedno, s kým.
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
(Chci se zas opít šampaňským.)

Skromní lidé mívají štěstí.
Nečiníš velkých nároků.
Někdo ti pomůže nudu tvou nésti,
někdo ti hnít bude po boku.

Snadno lze riskovat radosti chudé.
Duše je po nich vyprahlá.
Když nejhůř bude, sklenka ti zbude,
srdce se utiší znenáhla.

Ožeň se bratře, ožeň se bratře.
Ostatně je mi to jedno, s kým.
Chci se zas opít! Chci se zas opít!
Chci se zas opít šampaňským!!!

(1902)

Když si člověk představí typické poety oné doby, a jejich básničky v čítankách pro základní školy, možná se mu zároveň vybaví (jako určitý prototyp) cimrmanovská „Cestička k domovu“ co „známě se vine, lepší je, krásnější než všechny jiné“. Franta svůj Pozdrav rodnému kraji začíná skoro stejně idylicky jako Jára. Ale v druhé sloce přijde zlom:

Den slunce je a vůně plný.
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.

Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.

Láskou jej nezdravím, leč smíchem.
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.

Dost možná: Zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.

A až kdys naplní svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.

Franta se holt od většiny vážených básníků a spisovatelů své doby poněkud lišil. Na tyto důstojné muže nepohlížel jako na své kolegy - bral je spíš jako divný živočišný druh, se kterým neměl mnoho společného.

Což, páni spisovatelé,
Vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve Vašem ctěném kruhu.

Vy jste – jak řek’ bych – takoví –
no --- uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.

Do intimity vašich sfér
nevnikal pokřik lůzy.
Já bouřlivý byl debatér
anarchistických schůzí.

Do Vašich snů se dívaly
horoucně krásné dámy.
A já jsem student zhýralý
a ztrhaly mě flámy.

Ne, nikdy jsem se nedostal
v společnost slušnou dámskou. –
Snad že jsem o to málo stál. –
Má láska byla krámskou.

Má řeč je hrubá jak můj smích
a jako moji známí.
A alkohol (to myslil bych!)
jemnosti nepřidá mi.

Vím, z francouzských co románů
lze vyčíst elegance.
Však čert ví, kdy se dostanu
francouzské ku čítance.

Další kousek - s názvem Sobota - by možná mohl být někým označen za antisemitský. Kdyby ovšem Gellner nebyl čistokrevný Žid.

Sobota, myslím, byla snad.
Židovský pán bůh měl svátek,
a Židi mu šli děkovat
za všechen vezdejší statek,

za prosperování obchodů
galanterních a střižních,
za těhotných žen úrodu
a za hloupost svých bližních,

za jmění Rotschildů veškerých,
(bože, kde krást a nebrat?!)
za zdraví souvěrců, u kterých
musí králové žebrat,

za slávu továrních komínů,
za marnou závist chátry,
za chlanokrevnost vojínů,
kteří střílí své bratry,

za všechny dary přírody,
za vhodná krupobití
a za hesla pokroku, svobody,
jichž možno zneužíti.

Jako študák vysedával Franta častěji v putykách než v posluchárnách. Takhle si vykresloval vlastní budoucnost v jedné ze svých raných básní:

Konečně je to možná věc,
že ještě něčím budu.
Do Afriky se vypravím
dobývat zlatou rudu.

A nebude-li ze mne nic,
co tulák bez profese
budu se s šelmami o závod
prohánět po pralese.

Za ženu vezmu si gorilu
Myslím, že shodneme se.
Má srdce divoké jako já
a též je bez konfese.

Počátkem dvacátého století studoval Gellner techniku ve Vídni. Vedl zde bohémský život, a studia po dvou letech ukončil. Když se v roce 1901 vracel do Čech, napsal toto:

A nastává mi, tuším, vážná jízda.
Před sebou samým v dálku utíkám.
Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá
a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď s bohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole
za tmy se domů klátě opilý.

Na Prater jistě stěží zapomenu,
kde hýříval jsem často za noci.
Za večeři tam koupí člověk ženu
s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždy budou žít v mé touze
s portýry zdvořilými u vrátek,
s pokoji pro dva s jedním ložem pouze
a s legiony drobných zvířátek.

Na policii budu myslit v světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém opuštěném kabinetě
spisy a třaskaviny hledala. *

A s chantany se těžce loučit budu,
V nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

(* Poznámka: předposlední sloka je narážkou na čilou Gellnerovu družbu s vídeňskými anarchisty.)

Autoportrét.

Ne všechny jeho básně jsou jako celek úplně dokonalé, ale mnoho jich obsahuje třeba jen jednu sloku, která je sama o sobě vynikající. Jako tahle:

Drobky pod stůl hází nám osud,
ostatní vše je nicota.
Alkohol ještě je! Holky jsou posud!
Jsou ještě radosti života!

A teď si dáme kousek, který mám hodně rád. Je to majstrštyk. Hymna všech alkáčů. Beznadějně skvostné opilcovo blues:

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mě dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek’ bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim ze stromů listí rve.

V téhle litanii je dobré úplně všechno. Ale speciální vztah mám k poslední sloce: atmosféra podzimní hospody je tu přímo hmatatelná...

Některé Gellnerovy verše budí dojem, jako byste je znali. Jako kdyby šlo o jakási zlidovělá říkadla, která v několika větách vystihnou vše podstatné. Tahle se jmenuje Perspektiva:

Má milá rozmilá, neplakej.
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

Podobné je to i s první slokou Písně zhýralého jinocha. Možná si vzpomenete, že ji citoval Petr Čepek v Herzově filmu Petrolejové lampy:

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Jak trávil Gellner své noci si lze představit z následujícího popisu:

Noc byla, usnout nemoh’ jsem. To z míry
by jistě přivedlo i mudrce. –
Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry
a nemohu si zaklít od srdce.

Noc byla věčná jako hloupost lidská
a jako život byla zoufalá.
V hlubokém tichu píseň elegická
na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal
jsem ze země a byl jsem brzo v nich .
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.
Pak zaskřípěl klíč ve dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,
mír tichých srdcí vanul nad nimi.
V hospodách ještě politizovali
muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet
údery křídel bylo příšerné.
Z moudrých a známých předpokladů vyšed
jsem viděl, jak je všechno titěrné:

boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských,
vábících smíchem vilné samečky.
Jak prapor míru z oken kasárenských
komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
Příteli, bratře, pojď se oběsit!

Několik let svého života strávil V Paříži:

Na dlouhé lavičce za noci v dešti
sedím na nábřeží.
Paříž, jež jásá a tančí a třeští,
přede mnou v temnotách leží.

Rád bych se protáhnul. Nemaje bytu
spím všude jak na peřinách.
Kdyby jen strážníci nebrousili tu
kolem v svých pelerinách!

Spal jsem snad hodinu. Nevím už ani.
Člověka únava zmáhá.
Kdo mě to ruší ze spaní?
Někdo mě za rukáv tahá.

Hubená holka, zapadlé zraky
po lehké noční práci.
Má milá, proděláváš už taky
třetí kapitulaci.

Následuje pasáž, kdy Gellner vysvětluje prostitutce, že nemá peníze, ať si najde někoho jiného („přec v Paříži jinší jsou páni!“). Báseň pak pokračuje:

Má nevěsto zlatá, k těm obrať svůj zřetel,
u mne čas drahý jen maříš.
Vidíš, tam před námi moře je světel!
Tam baví se veselá Paříž.

Kdo peníze má, vše koupit si může,
vína se napije, nají se masa,
jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou na prodej polibky, láska i krása.

Viděl jsem kraje bohaté, chudé,
leckde jsem v světě se potuloval.
Tuhletu pitomou pravdu jsem všude
zrovna jak v Paříži konstatoval.

Poslední ukázka z Gellnerovy tvorby je anti-nacionalistická báseň Francesco Farniente. Náš „Francesco“ zde popisuje co se mu přihodilo, když se takhe jednou potácel opilý noční Prahou:

Noc byla. Bláto tuhlo v led.
Potloukal jsem se Prahou.
Řek’ jsem si: Ráno je tu hned,
a odjedeš pak drahou.
Za nocleh škoda zlatky.

Kaváren okna hořela,
však pusto na ulici.
Jen žena kolem kráčela
kohosi hledající
v podzimní chladné noci.

A v kapsách prázdno, v srdci vztek
a v duši smutný příval,
německý starý popěvek
jsem špatným hlasem zpíval.
- Strážník hrál někde v karty.

Přec jen to život osladí
takto si zazpívati
o růžích zvadlých, o mládí
které se nenavrátí
nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá
se namanula k tomu.
Šli dřevěnýma nohama
vlastenci z krčmy domů.
Ať žije státní právo!

Jeden, jenž mluvil za všechny
v patriotické snaze
vzkřik na mne: “Chlape, německy
řveš ve slovanské Praze?
To buršácká je drzost!”

Vypuk’ jsem v urážlivý smích
Bojechtivostí sveden.
Pohříchu osm bylo jich,
a já jsem byl jen jeden.
Pokleslo moje srdce.

Pravil jsem: - Neprovokuju
vás, páni znejmilejší!
Vlast vaši krásnou miluju,
ačkoli nejsem zdejší.
Ať žijí Češi! Na zdar!

- Přišel jsem z dálné ciziny,
o pohostinství prosím,
Já syn jsem slavné rodiny
a slavné jméno nosím:
Francesco Farniente.

- Králové, šlechta erbovní
do rodiny mé patří,
i hodnostáři duchovní
jsou mnozí moji bratři
z rodiny Farniente.

- Má píseň ze sna budívá
občany klidných duší.
Ale kdo sedí u piva,
ten se tím nevyruší.
Ať žije ten, kdo pije!

- Urážet nechci, je to hřích.
Jak řehotání koní
do noci podzimních můj smích
já nevím sám, proč zvoní,
do chladných nocí zvoní. -

Životopis Františka Gellnera:
Narozen 19.června 1881 v Mladé Boleslavi, v rodině nezámožného židovského obchodníka. Během studií na gymnáziu se věnoval psaní básní, kreslení a překládání Goetha a Heina. V patnácti začíná přispívat do satirického časopisu „Švanda Dudák“ Ignáta Herrmanna.
Po maturitě odchází do Vídně studovat techniku. Místo učení se ale plně věnuje bohémskému životu. Posléze se přidává k místním anarchistům, a začíná psát pro Neumannův „Nový kult“.
Po dvou letech je vyhozen ze školy a vrací se do Čech.
Od roku 1901 studuje báňskou akademii v Příbrami, kde pokračuje ve svém bujarém životním stylu. Na víkendy jezdí do Prahy, kde se v Neumannově olšanské vile schází anarchistická společnost.
V letech 1901 a 1903 mu vycházejí stěžejní básnické sbírky „Po nás ať přijde potopa“ a „Radosti života“.
Na podzim 1904 rukuje na vojnu. Stráví tam jeden rok.
Pak studuje malířství - nejdříve v Mnichově, a pak (1905 – 1908) v Paříži.
Následující rok působí na malířské akademii v Drážďanech.
V letech 1909 – 1911 pobývá opět v Paříži. Živí se jako kreslíř v satirických časopisech.
Po návratu domů nastupuje jako redaktor v Lidových novinách.
Následující tři roky mimo jiné pracuje na nových básnických sbírkách, kreslí, a píše veršovaný román „Don Juan“.
V roce 1914 mu vychází sbírka povídek „Cesta do hor“.
Po vypuknutí první světové války je odveden do armády, a záhy poslán na ruskou frontu.
Od 13.září 1914 je u svého pluku veden jako nezvěstný.
Naposledy spatřen někde v Haliči.

Svým zmizením František Gellner naplnil slova, která napsal do jedné ze svých básní:

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka:
Básně „Pozdrav rodnému kraji“ a „Perspektiva“ jsou ze sbírky Po nás ať přijde potopa (1901). Báseň „V Paříži“ vyšla poprvé ve sbírce Nové verše (1919). „Francesco Farniente“ a „Píseň zhýralého jinocha“ pocházejí z Básnické pozůstalosti (1927). Všechny ostatní ukázky jsou ze sbírky Radosti života (1903).

Poděkování putuje za Kolcem, který mě jednou takhle navečer s Gellnerem seznámil v hospodě.