Nejlepší horrory 21.století

Po plodných 70.letech a nebývale úrodné osmé dekádě byl filmový horror v 90tých stižen vleklou krizí. Fangoria musela dokonce z nouze na obálku použít obrázek z Burtonova Batman Returns, což je sice docela temný a bizarní film, ale nazývat jej horrorem by bylo přece jen trochu odvážné.

Koncem 90.let se však začalo blýskat na časy. Významný podíl na tom měla vlna tzv. japan shocku a divných asijských snímků vůbec. Věci jako Ringu, Audition, Battle Royale, Uzumaki, Ichi The Killer, The Eye nebo Tale Of Two Sisters vzbudily velký rozruch po celém světě, naše končiny nevyjímaje. Ostatně, nejeden fanda z toho má ještě dnes tak trochu šikmé oči.

Záměrně jsem v tomto výčtu nejmenoval jistý japonský snímek, který (tak jako spousta dalších bizarností ze země vycházejícího slunce) v podstatě není čistým horrorem. Nechal jsem si ho jako bonus na závěr tohoto příspěvku. Přednostně bych se ale chtěl věnovat zejména americké produkci, neboť ta má mému vidění horroru nejblíže.

Co byste taky chtěli od člověka, který vyrostl na záležitostech jako The Thing, Exorcist, Poltergeist či Carrie, a dodnes tyhle kousky považuje za nejlepší představitele žánru?

Počátkem nového milénia přišly na americký (a neasijský filmový horror vůbec) překvapivě dobré časy. Na líce fanoušků se po letech znovu vkradl spokojený úsměv, a zůstává tam dá se říct dodnes. Jen je možná malinko ztuhlý díky jednomu vedlejšímu efektu, který sebou nová vlna úspěšných horrorů přinesla. Tomuto efektu se říká remake, a ještě se k němu dostaneme.
Zatím se spokojme s konstatováním, že filmový horror na tom byl jen málokdy lépe než v posledních pěti, šesti letech.

Už SLEEPY HOLLOW (1999, režie: Tim Burton) - v podstatě navazující na vlnu vysokorozpočtových kostýmních snímků 90.let (např. Bram Stoker’s Dracula nebo Interview s upírem) - byl mimořádnou událostí. A to zejména díky své vizuální vytříbenosti.
Burton jím složil poklonu proslulým klasikám slavného britského studia Hammer.

Ale opravdovou první vlaštovkou, zvěstující příchod dobrých časů, byla čistá ghost story THE OTHERS (2001), Alejandra Amenábara. Děsivý horror bez laciných efektů, jen s pomocí kulminujícící tiché hrůzy, dokonalé atmosféry a překvapivé pointy, poslal do kolen nejednoho mainstreamového diváka.

Jasně, nehrát v tom Nicole Kidmanová, tak si toho filmu nejspíš nikdo nevšimne. Tak jako jen málokdo zaregistroval vynikající snímek Brada Andersona SESSION 9 (2001):

Film, jehož děj se točí kolem rekonstrukce zrušeného blázince, má v rukávu přibližně stejná esa jako Ti druzí. S tím rozdílem, že nedisponuje hvězdou velikosti Nicol. A tak není divu, že zůstal většinovým publikem bez povšimnutí. Protože má ale dobrý scénář, skvělou režii a nadstandartní výkony všech představitelů, je tu velká šance, že bude časem znovu objeven. A možná se stane kultem. Pokud jím ovšem už není.

Vlaštovek, které udělaly z nového milénia pravé horrorové jaro, přilétalo stále víc. Takový DEAD END (2003, r: Jean-Baptiste Andrea & Fabrice Canepa) znamenal tak vysoko položenou laťku, že byl fanoušky okamžitě pasován na UDÁLOST. Není mnoho takových, které by tenhle kousek příjemně nepřekvapil. A pravím vám, že ač od jeho vzniku neuplynulo mnoho jar, už teď patří mezi absolutní klasiku žánru.

Hodně podobně je na tom francouzský HAUTE TENSION (2003). Sice nedosahuje vybroušenosti Dead Endu, (slabinou je trochu krkolomná pointa) přesto vzbudil možná ještě větší ohlas. Debut Alexandra Ajy obsahuje mnoho silných scén, místy tak děsivých, že se na ně nedá jen tak zapomenout.

Co mají všechny čtyři posledně jmenované snímky společné, je potěšující fakt, že všechny dokážou pořádně nahnat strach. A to je něco, co v devadesátých letech občas vypadalo jako tak trochu zapomenuté umění.

Oživení zájmu o horror sebou přineslo i negativní efekt, o kterém jsem se již zmínil: Remaky.
Jste bez invence, ale máte dost peněz? Chcete natočit horror, na který budou lidi chodit už jen ze zvědavosti? Kupte si práva na nějakou léty prověřenou klasiku. Nebo zkuste třeba předělat nějaký úspěšný japonský kus. Tím nic "nezkazíte".

Jedním z mála remaků, který opravdu stojí za hřích, je DAWN OF THE DEAD (2004, režie: Zack Snyder):

Akční předělávka Romerova klasického zombie snímku dopadla v mých očích k velké spokojenosti. A to přesto, že mrtvoláci zde běhají tak rychle, že i olympijští vítězové zelenají závistí (a někteří Romerovi fanoušci vztekem).

Patřím k lidem, kteří mají tu původní sociologickou studii zákazníků hypermarketu v úctě. To mi ale nebránilo, abych si novou verzi užil. Má skvělou hudbu, povedené hlášky, strhující tempo a je nabitá napětím.
A dá se na to dokonce dívat i víckrát. Což je dobře, protože napoprvé si možná pro samou akci nevšimnete takového husarského kousku, jakým je fenomenální prokreslení charakterů na rekordně malé ploše. Některé postavy jsem si díky tomu opravdu zamiloval.

Abych byl spravedlivý, hodím sem - přesto, že tohle není vůbec můj šálek kávy - alespoň plakát k jinému remaku, který se taktéž docela vydařil:

Osobně se mi tam nejvíce líbil obsah oné slavné videokazety. Krátký, surrealistický a pořádně děsivý film ve filmu.

Začali jsme v Asii. A tak uzavřeme kruh, a naše povídání tam také ukončíme.

SUICIDE CLUB (2002) je jeden z těch japonských filmů, o kterých se asi nedá mluvit jako o čistém horroru. Z japan shockové vlny se dost vymyká už tím, že jeho tvůrci, Shionu Sonovi, jde evidentně hlavně o umění. Tomu je občas potřeba trochu pomoci, takže zdejší gore scény opravdu stojí za to. Klub sebevrahů (v originále Jisatsu Saakuru) ale obsahuje tolik různých rovin, že více než žaludek zaměstnává divákův mozek. Chvíli je horrorem, chvíli detektivkou, jindy zase muzikálem. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Jde totiž o emocionální bombu takového kalibru, že mozek je vám nakonec dobrý jen k tomu, abyste si v něm pokusili jakžtakž srovnat, co že se vlastně těch 99 minut na plátně odehrávalo.
Zkrátka, jde o natolik svérázný film, že se v jeho případě amerického remaku asi jen tak nedočkáme.
Naštěstí.