Lupiči mrtvol

Tenhle blog jsem odstartoval příspěvkem o nejvýznamnější horrorové antologii jaká u nás kdy vyšla: Tiché hrůze Tomáše Korbaře. Od jejího vydání uběhlo už téměř čtyřicet let, a stále ještě nebyla překonána. Není divu, Korbařem nastavená laťka se překonává opravdu těžko. Do své antologie vybral z anglických a amerických horrorových povídek, napsaných od druhé světové války do poloviny 60.let, prakticky to nejlepší. Jen málokterá lahůdka z té doby unikla jeho pozornosti. Ve svém úsilovném propagování žánru však u nás nezůstal osamocen. Dalším odvážným byl básník Jan Zábrana:

Tomu se podařilo prosadit vydání svého pozoruhodného výběru doslova na poslední chvíli. LUPIČI MRTVOL totiž vyšli v roce 1970, na samém počátku normalizace - rochnivé to idylky všech bonzmajstrů, omezenců a snaživých zmrdů.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.

A ještě něco udělal Zábrana jinak (a věřím, že si to patřičně vychutnal): Zatímco jeho „kolega ve zbrani“ nechal povídky v Tiché hrůze mluvit samy za sebe, Zábrana svou antologii nejenže uvedl rozsáhlou a velice zajímavou předmluvou s názvem „Rozkoš z hrůzy“, ale všem autorům věnoval též vlastní medailónek. U každé povídky navíc provedl její krátký rozbor.
V tehdejším Československu byli oba muži (zvláště Korbař, který horroru zasvětil celý život) opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. A budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe. Navzdory nepříznivým poměrům neváhali, a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.

Co nabídla Tichá hrůza už víme. Pojďme se tentokrát blíže podívat na jejího následovníka:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra (což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty Smaragd). Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).

K nejlepším patří tyto povídky:

Ambrose Bierce – JEDNÉ LETNÍ NOCI
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.

Saki – SREDNI VAŠTAR
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.

Evelyn Waugh – MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).

Ray Bradbury – VÍTR
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)

William F. Nolan – MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.

Roald Dahl – SKOPEC NA PORÁŽKU
Dahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.

Stephen Grendon – PÁN Z PRAHY
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)

George Langelaan – MOUCHA
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.

----------------------------------------

Lupiče mrtvol znám už dlouho. Poprvé jsem je četl někdy koncem 70.let. Jen málo toho ale zatím vím o borci, který dal tuhle antologii dohromady. Slyšel jsem jen, že to byl našinec každým coulem, pil hodně piva, byl neustále v nemilosti mocných (ač skvělý literát a překladatel, musel makat jako dělňas) a nakonec zemřel zapomenut v roce 1984.

Měl jsem od jednoho zajímavého chlapíka z práce již před časem přislíben Zábranův (vysoce ceněný) vlastní životopis. Ten dobrý muž však docházel do zaměstnání opilý tak často, že než mi knihu stačil donést, tak ho vyhodili. Jak ho znám, jistě teď v nějaké knajpě na periférii Ostravy propíjí svou podporu v nezaměstnanosti. A možná právě teď zvedá nad stránkami autobiografie jednoho našince další půllitr na jeho počest.