Nejlepší horrory 80.let - Část první: 1980

Legendární John Carpenter, až do 90.let nekorunovaný král amerického filmového horroru, přišel toho roku se snímkem THE FOG (Mlha), kde se opět objeví Jamie Lee Curtis, osvědčená hvězda jeho předchozího trháku Halloween (1978). I když Mlha v Carpenterově filmografii nijak nevyčnívá, jde rozhodně o solidní poctu hrůzostrašným námořnickým historkám, jaké do svých povídek zpracovávali mistři pera již v 19.století (viz. Edgar Allan Poe – Dobrodružství Artura Gordona Pyma z Nantucketu nebo William Hope Hodgson – Hlas ve tmě). Konfrontace nadpřirozených hrůz minulosti s racionálním světem dneška pak obvykle bývá živnou půdou nejednoho moderního horroru. Každý přece tuší, že pod rouškou přicházející mlhy se může skrývat ledacos, a moderovat noční rádio je bezpochyby činnost, která může podráždit leckterou záhrobní sílu. Carpenter sice ze svého námětu zdaleka nevymačkal vše co se dalo, ale na druhou stranu, i takto umírněný přístup, jaký zvolil, může mít svá plus. Film se v současnosti dočkal mimořádně nepovedeného remaku, který nezachránila ani jedna z mladých hvězdiček populárního seriálu Lost .

Daleko brutálnější podívanou, než je Carpenterova atmosférická duchařina, nabízí Ital Ruggero Deodato ve svém snímku CANNIBAL HOLOCAUST (Kanibalové). Film staví na střetu dvou odlišných kultur. Využívá přitom originální formu pseudodokumentu, podobnou té, jakou o dvě desetiletí později využili tvůrci Záhady Blair Witch. Naturalistické požírání nevycválaných filmařů lidožravými domorodci slavilo v dobách videománie mimořádný úspěch také u nás, i když je dnes možná těžké uvěřit, že drtivá většina diváků tehdy považovala tento film za skutečný dokument, ne fikci. V rámci tuzemské distribuce Deodatova snímku na DVD, bylo ostatně nedávno využito stejného reklamního tahu jako u Blair Witch Project, a jistě to v mnoha případech opět spolehlivě fungovalo. Pro nápaditou formu zpracování si Cannibal Holocaust zaslouží pozornost každého horrorového fanouška, i když výsledný dojem z filmu není skutečně nic pro náročné estéty ani milovníky tiché hrůzy.

Rok 1980 byl ve Velké Británii rokem televizního seriálu „HAMMER HOUSE OF HORROR“. Ten nabídl třináct samostatných epizod, z nichž každá je uzavřeným příběhem. Jde o jeden z posledních projektů kdysi slavného filmového studia Hammer, které v 50.letech recyklací osvědčených monster (Dracula, Frankenstein, Mumie) obnovilo zájem o horror, a dalo světu mnoho klasických snímků v čele s výbornými herci (např. Christopher Lee nebo Peter Cushing). Na přelomu 60. a 70.let pak Hammer několika odvážnějšími filmy důrazně připomenul význam upírů nejen jako záhrobních kreatur, ale také coby výrazných symbolů erotična (Lust For A Vampire, Twins of Evil nebo Vampire Lovers). Když seriál „Hammer House Of Horror“ uvedla o dva roky později polská televize, mnoho tuzemských diváků (kteří její vysílání zachytili) si nemohlo toto vzácné setkání s horrorem vynachválit. Za zmínku určitě stojí epizody jako The Silent Scream, kde exceloval Peter Cushing v roli ďábelského chovatele divé zvěře, Two Faces Of Evil o hrůzostrašných dvojnících, či rafinovaným erotičnem kořeněný Carpathian Eagle - jedna z prvních filmových příležitostí Perce Brosnana.

Zůstaňme teď ještě chvíli na půdě evropského horroru. Kultovní italský tvůrce Dario Argento načnul nové desetiletí surreálně-fantaskním horrorem INFERNO. Film o pátrání po Třech matkách, čarodějných bohyních ovládajících svět, je jako mnoho Argentových snímků poněkud nesouvislým sledem obrazů, v nichž je hlavní důraz kladen na tíživou snovou atmosféru a barevné tónování. Díky své výlučnosti má Argento úzký, ale velice oddaný okruh obdivovatelů, a mezi nejvýraznějšími představitely žánru zastává poměrně výlučné postavení. Je uznáván také menší částí odborné kritiky, která dnes v případě Inferna neváhá sáhnout i k takovému označení jako „nejvíce nedoceněný horror 80.let“.

Velice důležitým počinem pro následný vývoj filmového horroru se ukázal být FRIDAY THE 13th (Pátek třináctého) Seana S. Cunninghama. A nutno uznat, že už samotný název byl trefou do černého. Levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně.
Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem.
Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu jenom hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh.

Na závěr prvního dílu povídání o majstrštycích osmdesátkové filmové hrůzy, jsem si nechal jeden z vrcholných snímků této dekády. Je jím samozřejmě THE SHINING Stanleyho Kubricka.
Tento vyzdvihovaný i zatracovaný snímek byl natočen podle jednoho z raných románů Stephena Kinga, Osvícení (1977). Po mimořádném úspěchu fenomenální Carrie (1976, režie Brian De Palma) se staly romány tohoto módního autora horrorů vděčným námětem mnoha filmů. Kubrick tehdy ještě neměl na kontě žádný strašidelný snímek, a De Palmův úspěch byl pro něj výzvou. Usmyslel si tedy, že nejen natočí horror, ale že to bude rovnou nejlepší horror všech dob.

Příprava i natáčení filmu zabraly plné tři roky práce. Není tajemstvím, že jako člověk, který se v žánru příliš neorientuje, Kubrick pečlivě studoval všechny významné horrorové snímky 70.let (zvláště Omen a Exorcistu), a snažil se nejsilnější ingredience, které v nich objevil, transformovat do svého filmu. Kubrickova megalomanie a perfekcionalismus doháněly celý štáb na pokraj šílenství. Záběry byly natáčeny stále dokola, ze všech možných úhlů, a poté znovu a znovu puntičkářsky sestříhávány ve snaze o dosažení absolutní dokonalosti.

Jack Nicholson v roli neúspěšného spisovatele a správce hotelu, je zde na rozdíl od knihy (v níž je hlavní pozornost věnována jeho telepaticky nadanému synovi) hlavním objektem Kubrickova studia prohlubujícího se šílenství. I pro takovou hereckou personu, jakou je Nicholson, nebylo vůbec jednoduché uhrát svou roli podle hypernáročných představ režiséra. Další hlavní postavou a zároveň největším strašidlem ve filmu je samotný hotel Overlock. Jeho chodby, sály, a pokoje skýtající hrůzná tajemství, jsou pro snímek tím pravým a nejsilnějším zdrojem posvátného děsu.

Shining bývá dodnes obdivován hlavně diváky mimo okruh obce horrorových fanoušků, tedy - řekněme si to na rovinu - hlavně těmi, kteří horror jako žánr neberou zrovna za svůj, a ani mu příliš nerozumějí. Tedy stejnými lidmi, jakým byl i tvůrce filmu. Přesto je nutno uznat, že Kubrick odvedl tu nejlepší možnou práci, a jeho Shining (kritizovaný za výrazný odklon od předlohy samotným Stephenem Kingem, stejně jako mnoha jeho čtenáři) budiž brán za zajímavý pokus inteligentního umělce a ambiciozního řemeslníka, dostát svému slibu o stvoření nejlepšího představitele žánru, který mu rozhodně nebyl vlastní. To, že film je vysoce hodnocen nejen náročnějším publikem, ale i některými horrorovými specialisty, budiž důkazem, že Kubrickovi se skutečně podařilo k cíli, jenž si předem vytknul, přiblížit až na dosah.

Příště: Rok 1981.

Nejlepší horrory 80.let: Úvod

K osmdesátým letům mám nostalgický vztah. Není divu, prožil jsem v nich totiž valnou část svého mládí. Byla to poměrně bezstarostná doba, přející ze všeho nejvíc zábavě. Divoké mejdany, divoké účesy, minisukně, syntetický pop a hair metal, cigára, žádný bezpečný sex, žádné mobilní telefony, žádný internet. V kinech letěl hlavně fantastický žánr, a filmové triky jen málokdo zbytečně kazil nějakými počítačovými efekty. Čela žebříčků okupovaly především sci-fi snímky, zaměřené na celou rodinu. Vládla lehce nadsazená, napínavá dobrodružství, plná svérázných archeologů, přátelských mimozemšťanů a navrátilců z budoucnosti. Pokračování Hvězdných válek slavilo taktéž mimořádné úspěchy, a stejnojmenný vesmírný program zdatně podkopával sebevědomí čelních představitelů sovětského impéria. Namísto Jamese Bonda bušili na Západě do komunistů pro změnu mírně dementní svalovci, jejichž jména obvykle začínala na R. Přemýšlivé rebely minulosti pak nahradili hrdinní akční patrioti, obvykle vybavení mobilním muničním skladem, mrštností leoparda a několika debilními hláškami.

Osmdesátky ovšem byly také zlatým věkem videa. V jejich druhé půli zasáhla videománie naplno i naši socialistickou vlast. A byl to úder přímo drtivý. Kdo měl video, nemusel být ani nositelem Řádu práce, a přesto byl v pracovním kolektivu oblíben.
Logicky největší zájem byl o tři žánry, soudruhy nepodporované ba přímo zakázené: Akční filmy, porno a nakonec ten, který nás na tomto blogu zajímá ze všeho nejvíce. Zšeřelými byty šťastnějších spoluobčanů se tak místo Husákova projevu nebo znělky seriálu Okres na severu, rozléhalo nejen štěkání Schwarzeneggerova kulometu či podezřele vytrvalé milostné hekání, ale stejnou měrou také vytí vlkodlaků, případně zoufalé volání o pomoc, podmalované zvukem motorové pily. Video postupně přispělo k dlouhodobému ukončení vlády jedné strany možná stejnou měrou jako disidenti, přestavba nebo fronty na maso.

Ale pryč od dobových poměrů v socialistickém táboře, a zpátky k dobrým věcem z přírody.
V 80.letech byl filmový horror na samém vrcholu popularity. Tato dekáda dala žánru pěknou řádku nezapomenutelných a dnes již klasických či přímo kultovních filmů.
Myslím, že bude dobré si tu dobu trochu připomenout. Nasedněte do stroje času. Vydáme se spolu na nostalgický výlet, plný příjemného mrazení v zádech. Snad se vám během tohoto desetidílného tripu vybaví nějaká ta radostná vzpomínka. A pevně doufám, že budou i tací, kterým tento výlet pomůže objevit klenoty, na jaké by jinak ani nenarazili.
HCR vám nabízí cestu do požehnané doby, kdy politická korektnost byla sotva v plenkách, a horror za železnou oponou figuroval na špičkách žebříčků návštěvnosti kin častěji, než kdy dříve. (To, že tenkrát měly stromy delší stín, holky vlhčí klín, a na dně piva nebyl splín, snad ani nemusím dodávat.)

Takže začínáme. Jak jinak, než rokem 1980...

Našinec Buňuel

Jedna z nejvíce fascinujících autobiografií, jaká kdy u nás vyšla, je Do posledního dechu, režiséra Luise Buňuela (1900 – 1983). Tento obdivuhodný muž prožil fascinující věci, a je radost číst si o nich v knize, kterou sepsal na samém sklonku života, tak bohatého na skvostné zážitky a zkušenosti. Pokud bych měl o někom říci, zda je či není našinec, u Buňuela bych neváhal ani chvíli. Kdybych měl vypisovat všechno, co je na této knize tak uchvacující, bylo by to hodně dlouhé čtení. Kdysi, na sklonku 80.let, jsem se zajímal mimo jiné i o surrealismus. Při tom jaksi nemůžete Buňuela minout. A když jsem spatřil "Do posledního dechu" v knihkupectví, neváhal jsem ani vteřinu. Kniha mi přinesla mnoho radosti, a často jsem z ní během dalších let citoval přátelům. Buňuel žil život tak jak se má: Opravdu naplno. Byl na přelomu 20. a 30.let členem pařížské surrealistické skupiny, spolu s Dalim, André Bretonem, Tristanem Tzarou, Man Rayem a mnoha dalšími. Společně tvořili historii umění, a Buňuel tehdy natočil také slavný kontroverzní film Andaluský pes.

Takto Luis Buňuel vzpomíná na premiéru filmu, na níž byl kromě kompletní surrealistické skupiny přítomen též tzv. pařížský výkvět (mimo jiné např. Picasso či Cocteau):

„Byl jsem hrozně nervózní, jak je možné si představit. Stál jsem za plátnem u gramofonu a během promítání jsem střídal argentinská tanga a Tristana a Izoldu. Do kapes jsem si nastrkal kameny, abych je v případě neúspěchu mohl házet po přítomných. Nějaký čas předtím vypískali surrealisté film Škeble a kněz Germaine Dulacové, který se mi líbil. Byl jsem připraven na nejhorší.
Kameny jsem nepotřeboval. Po skončení filmu jsem za plátnem uslyšel potlesk a nenápadně jsem své střelivo vysypal na podlahu.“
(Do posledního dechu, část Surrealismus 1929 - 1933, kapitola Andaluský pes.)

Spojitost mezi nejslavnějším filmovým dílem surrealismu a horrorovým žánrem je téma, které by asi vydalo na samostatný článek. Takový Lucio Fulci by mohl vyprávět, jaký vliv měla jistá scéna s okem na jeho vlastní tvorbu (doporučuji zejména snímek The Beyond).
Avšak Buňuelovy filmy nebudou tentokrát hlavním tématem tohoto článku. A i když bych zde rád uvedl některé z těch fascinujících příběhů, které nám neopakovatelně přibližují život jednoho našince, nechám si to na jindy a spokojím se pro tentokrát jen s tím, že nechám Buňuela hovořit o jeho životních potěšeních, která máme oba společné.

Uhodli jste: Oba máme rádi ženy. Ale to co nás opravdu nikdy nezklamalo, jsou samozřejmě jisté dobré věci z přírody. Neboť jak pravil Goethe: „Ženská je ženská, ale takové cigárko, to je teprve něco.“ Cimrmanovské „chlast – slast“ se pak už nabízí samo. Teď ale nechme k tématu opět promluvit právě Luise Buňuela.

Všechny následující ukázky jsou z kapitoly Pozemské rozkoše:

„Jak je snad jasné, nejsem alkoholik. Ovšem, po celý život se mi stávalo, že jsem se někdy napil, až jsem upadl na zem. Ale většinou jde o přesný obřad, který nevede ke skutečné opilosti, ale jen k určitému opojení, ke klidné pohodě, která snad trochu připomíná účinek lehké drogy. Pomáhá to v životě i v práci. Kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem jediný den života poznal to neštěstí, že bych postrádal jeden ze svých nápojů, řekl bych, že si nepamatuji. Vždycky jsem měl něco k napití, neboť jsem vždycky učinil potřebná opatření.
Například v roce 1930 jsem strávil pět měsíců ve Spojených státech v době prohibice a myslím, že jsem nikdy tolik nepil.“

„Prohibice byl skutečně jeden z nejabsurdnějších nápadů století. Je třeba říct, že se v té době Američani zuřivě opíjeli. Myslím, že od té doby se naučili pít.“

„Pokud jde o whisky, nikdy mne nezajímala. Tomuto alkoholu nerozumím.“

„Kdybych měl vyjmenovávat všechny blahodárné účinky alkoholu, nikdy bych neskončil. V roce 1978 v Madridu jsem byl zoufalý po naprostém nedorozumění s jednou herečkou a z nemožnosti pokračovat v natáčení Tajemného předmětu touhy. Producent Serge Silberman se rozhodoval, že zastaví film, ale to by představovalo značnou ztrátu. Jednou večer jsme se oba octli v baru, dost skleslí, a tehdy jsem dostal nápad, ale až po druhém dry martini, že angažuju dvě herečky, aby hráli jednu roli, což nikdo předtím nedělal. Serge se toho nápadu chytil, i když to byl jen vtip, a tak byl film zachráněn díky jednomu baru.“

Poznámka: Nutno dodat, že asi jen málokdo odhalí, že v tomto filmu hrajou dvě ženy jednu postavu, a to přesto, že si vzájemně ani nejsou moc podobné.

„Není možné pít a nekouřit. Já jsem začal kouřit v šestnácti letech a nikdy jsem nepřestal.“

„Tabák se obdivuhodně snoubí s alkoholem (jestli je alkohol královnou, je tabák králem) a je vřelým společníkem všech životních událostí. Je to velký přítel dobrých i špatných dní. Zapálíme si cigaretu, abychom oslavili radost nebo skryli hořkost. Když jsme sami, i když je nás víc.
Tabák je rozkoší pro všechny smysly, pro zrak (je to krásná podívaná, ty bílé cigarety seřazené jako na přehlídce ve stříbrném papíře), pro čich, pro hmat. Kdyby mi zavázali oči a vložili do úst cigaretu, odmítl bych ji kouřit. Rád se dotýkám balíčku v kapse, rád jej otvírám, hodnotím mezi dvěma prsty konzistenci cigarety, cítím papír na rtech, chuť tabáku na jazyku, vidím, jak vyšlehne plamen, přibližuji jej, a konečně se naplňuji teplem.“

„Dodávám, že alkohol a tabák doprovázejí velmi vhodně milostný akt. Obvykle patří alkohol předtím a tabák potom. Nečekejte ode mne nějaké zvláštní erotické svěřování. Muži mé generace, a k tomu ještě Španělé, trpěli pradávnou nesmělostí vůči ženám a sexuální tuhou, která byla snad, jak už jsem řekl, nejsilnější na světě.
Tato touha byla pochopitelně plodem tíživých staletí zmrzačujícího katolicismu. Zákaz jakéhokoliv sexuálního styku, aspoň mimo manželství, výhost každého obrazu, každého výroku, které by se nějak vztahovaly, přímo nebo vzdáleně, k milostnému aktu, to všechno přispívalo ke zrodu vyjímečně silné touhy. Když se navzdory všem zákazům podařilo touhu uspokojit, poskytovala nesrovnatelnou fyzickou potěchu, neboť byla do ní vždy přemístěna tajná radost z hříchu. Bez jakéhokoliv stínu pochyby měl Španěl větší rozkoš z kopulace než Číňan nebo Eskymák.

...Když jsem v roce 1925 poprvé přijel do Francie, připadalo mi naprosto mimořádné a skutečně pobuřující, když jsem spatřil muže a ženu, jak se objímají na ulici.
...Od těch vzdálených dob se mnohé změnilo. Zvlášť v posledních letech ve mně postupně a nakonec úplně vyhasl sexuální instinkt, i ve snu. Jsem s tím velmi spokojen, jako kdybych se zbavil nějakého tyrana. Kdyby se objevil Mefistoteles a nabídl mi znovunabytí toho, čemu se říká mužnost, řekl bych mu: Ne děkuji, nechci, ale posilni mi játra a plíce, abych mohl víc kouřit a pít.“