Vítězné filmy všech THS
Na minifestivalu s názvem Tradiční Horrorový Sraz (THS) se promítají horrory, případně filmy, které s tímto žánrem nějak souvisejí. Mohou to být úplné novinky, uznávané klasiky, méně známé snímky i totální rarity. Zde je přehled filmů, které si z jednotlivých ročníků odnesly ta nejvyšší ocenění, a měly největší ohlas jak u publika, tak u poroty.
THS 1 (2004).
První ročník se konal v době, kdy filmový horror prožíval své zmrtvýchvstání a tento proces byl právě na svém vrcholu. Jelikož jsme stáli na začátku, pokladnice byla plná klenotů - těch nových i těch starších -, a bylo skutečně z čeho vybírat. Novou krev zastupovaly čerstvé pecky jako Dead End, Haute Tension, Cabin Fever nebo remake Dawn of the Dead. Nechyběl žánrově spřízněný japonský art, reprezentovaný snímky Suicide Club a Uzumaki. Japonské tvorbě byl vzhledem k její tehdejší vysoké popularitě věnován poměrně velký prostor: Promítal se také Miikeho Ichi The Killer a Shimizeho videofilm Ju-On. Starší bizarnosti zastupoval německý Nekromantik nebo ulítlý Toxic Avenger IV z produkce společnosti Troma. Itálii reprezentovali kultovní Demoni a kontroverzní pseudodokument Cannibal Holocaust. Došlo i na Burtonův animovaný muzikál The Nightmare Before Christmas, a jeden večer byl věnován vybraným ukázkám z klasických 80's sérií A Nightmare On Elm Street a Friday The 13th.
Jednoznačně největší ohlas si na prvním THS získal jeden z novějších snímků, inteligentní a mimořádně strašidelný DEAD END Jeana-Baptiste Andrey a Fabrice Canepy z roku 2003.
THS 2 (2005).
Druhý ročník byl ve znamení poněkud bezhlavého plenění horrorové pokladnice: Běžely majstrštyky či povinnosti z dílny Fulciho (The Beyond), Hoopera (Texas Chain Saw Massacre), Gordona (Re-Animator) a De Palmy (Carrie). Promítal se také dnes už sice polozapomenutý, ale ve své době hojně diskutovaný zástupce satanských horrorů The Sentinel z roku 1977, ve kterém se kromě Avy Gardner a Christophera Walkena objevili i skutečně fyzicky deformovaní lidé v úlohách monster, a Beverly D'Angelo zde předvedla autoerotiku. Dalším méně známým horrorem byli osmdesátkoví Nomads Johna McTiernana s Piercem Brosnanem v hlavní roli. Opět nechyběly novější perly a zajímavosti jako Bubba Ho-Tep (Coscarelliho nářez o Elvisovi v domově důchodců), Villmark z prostředí drsných severských hvozdů, efektní thajská lekačka Shutter, působivý westernový horror Dead Birds nebo emancipovaný "jeskyňářský" kousek The Descent. Těmto novějším snímkům pak kraloval vynikající Session 9 Brada Andersona (mj. Mechanik či seriál Masters of Horror).
Největší ohlas si však na tomto ročníku vydobyl netradiční upírský snímek režisérky Kathryn Bigellow, NEAR DARK. 
Doznívající vlna tzv. japan shocku byla vzpomenuta jedním z nejslavnějších snímků Takashi Miikeho, Audition. Kromě klasik, jakými dnes už určitě jsou např. Cronenbergovy kontroverzní psychohorrory The Brood a Scanners nebo Romerův postapokalyptický zombie snímek Day of the Dead, a několika nezbytných novinek (Hostel; remake Hills Have Eyes), byl dán tentokrát vetší prostor i filmům, které ač nejsou přímo horrory, mají k tomuto žánru blízko, případně jsou s ním nějak spřízněny. Došlo tak na Boormanovo klasické dílo Deliverance (velký to vzor všech pozdějších "buranských" vyvražďovaček), lynchovsky tajemný Jacob's Ladder či v 80.letech se odehrávající, mysteriozně-romantický opus Donnie Darko, plný odkazů na dobové klasiky hrůzostrašného žánru. Překvapivě největší úspěch však u diváků zaznamenal temný thriller THE HITCHER (1986) s vynikajícím Rutgerem Hauerem v roli psychopatického stopaře Johna Rydera.
Tentokrát došlo i na horrorové seriály. Ke slovu se dostaly kultovní Tales from the Crypt a fanoušky vysoce ceněný novější projekt Masters of Horror. Zejména prvně jmenované sérii bylo věnováno několik velice úspěšných odpoledních projekcí. Mnoho filmových novinek ještě nebylo k dispozici, a tak se vybíralo zejména z dosud opomíjených snímků 80. a 90.let - ať už šlo o ve své době velice populární komediální upířinu Fright Night z dílny Toma Hollanda (1985), či naopak nedoceněný, ale zajímavě obskurní slasher Funny Man (1994). Dostalo se také na kladnými kritikami ověnčenou španělskou tragikomedii se satanskými motivy El Dia De La Bestia a netradiční upírský thriller Wisdom of Crocodiles.
Vítězným snímkem čtvrtého THS byl nakonec po zásluze zvolen ambiciozní, naturalisticky mrazivý debut Johna McNaughtona z roku 1986, HENRY: PORTRAIT OF A SERIAL KILLER.
THS 5 (2008).
Páté THS bylo zčásti tématicky zaměřeno na nové španělské horrory. Ty se tehdy těšily nesmírné popularitě - zhruba takové, jakou ještě pár let předtím zažívaly ty asijské (jež byly připomenuty alespoň originální SF duchařinou Gui si). Z „nové španělské vlny“ jsme si mohli vychutnat čtyři snímky: S všeobecným nadšením přijímaný zombie flák REC, natočený jako reálný dokument, dále bláznivě komediální splatter Mucha Sangre o invazi mimozemšťanů (jejichž cílem je zabíjet ženy a znásilňovat muže), vysoce ceněnou temnou fantasy El Laberinto del Fauno, odehrávající se za druhé světové války, a (opět ceněný) duchařský příběh El Orfanato z prostředí tajemného sirotčince.
Francouzské krváky, snažící se navázat na úspěch proslulého Haute Tension, tentokrát zastoupil v jistých kruzích kultovní À l'intérieur aka Inside o psychopatce terorizující těhotnou ženu.
Severskou scénu, která na THS nebyla doposud příliš prezentována, přiblížil mrazivý norský slasher Fritt Vilt, sledující osudy party snowboardistů, odříznutých v horské chatě. Chladným větrům ze severu konkuroval zdařilý „botanický“ horror The Ruins ze žhavého Mexika. Skupince turistů zde z bezstarostné dovolené udělá dokonalé peklo jedna mayská pyramida. O další vypráskané dovolené vyprávěl australský kousek Rogue, kde si turisty pro změnu vychutnává mnohem obligátnější zvířecí zabiják.
Po vražedné fauně i flóře nastupují staří známí: zombies. Ať už jsou to ti klasičtí, v režii samotného otce tohoto subžánru - George A. Romera (Diary Of Dead), nebo jen podprahovými signály z televize nepříčetně rozzuření diváci v zajímavém snímku The Signal. Tento film si mezi sebou rozdělili hned tři mladí režiséři, přičemž každý z nich pojal svou třetinu příběhu v naprosto odlišném stylu.
Ke slovu se dostaly dokonce zombie striptérky. Došlo k tomu ve značně pokleslém komediálním fláku, nazvaném (nepřekvapivě) Zombie Strippers. Objeví se tu pornohorečka Jenna Jameson a horrorový veterán Robert „Freddy Krueger“ Englund.
Více zombíky než upíry připomínaly i nemrtvé bestie z 30 Days Of Night. Podle stejnojmenného comicsu natočené řádění krvesajů na Aljašce si dodnes pochvaluje nejeden fajnšmekr. A aby toho nebylo málo, jako zombies se jeví i parta důchodců, která straší hlavní hrdinku zfetovaného hippie horroru Let’s Scare Jessica To Death z roku 1971. Krom vražedně pomalého tempa nabízí tato klasika hlavně naprosto dokonalou, psychedelicky-horrorovou letní atmosféru.
Ani tentokrát nechyběla nějaká ta obskurnost. Vyloženě špatní byli kanibalové v brakovém indonézském snímku Primitif. Naproti tomu zaujal rozporuplně přijímaný mysteriozní kousek Highway To Hell o neplánované cestě do pekla a zase zpátky.
Jediným zástupcem "zlatých 80. let" bylo dnes už docela zapomenuté strašení Paperhouse Bernarda Rose (pozdějšího tvůrce Candymana - jednoho z nejlepších horrorů 90. let), které na psychologické děsy pohlíží z perspektivy dětské fantazie. A tak osmdesátky, respektive tehdejší slasherovou vlnu, připomněla alespoň humorná pocta tomuto subžánru, Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon.
Program zpestřilo uvedení slavné mlčenlivé epizody Hush z proklínaného i milovaného televizního seriálu Buffy The Vampire Slayer.
Za vítězný film pátého ročníku THS byl po zralé úvaze vybrán vynikající snímek Guillerma del Torra, EL LABERINTO DEL FAUNO.
THS 6 (2009).
Bráno s odstupem, tento ročník jakoby po svém reagoval na právě explodující mánii kolem teenagerské upírské ságy Twilight. Celovečerní upířiny byly na programu hned tři: Netradiční osmdesátková variace na Americké Psycho Vampire’s Kiss s vynikajícím (!) Nicholasem Cagem, čerstvá prázdninová komedie s lákavým názvem Lesbian Vampire Killers, a opět netradiční, ale mimořádně ceněná švédská záležitost Låt den rätte komma in, která se hned následující rok dočkala svého amerického remaku.
Upírskou tématiku pak lemovalo pásmo vybraných epizod z kultovního fantasy seriálu Buffy The Vampire Slayer, jenž byl Twilightu jistě nemalou inspirací.
Také čerstvě vzedmutá vlna exploitationu (jak bývá obvykle nazýván subžánr v němž lidé mučí jiné lidi) a také dalších příbuzných „tationů“ se na THS nemohla neodrazit. Největší úspěch na tomto poli získala chladná, ale chytrá brutalita Eden Lake z Britských ostrovů, která obdržela zvláštní cenu diváků. V jejím stínu zůstalo (tak trochu neprávem) i povedené duo úchyláků z (taktéž britského) Mom & Dad.
Tradiční bizary a obskurnosti zdárně reprezentovala krátkometrážní taškařice o krvelačných vánočních stromcích Treevenge a srbský „záchodový horror" T.T. Sindrom. Dalším kouskem zastupujícím balkánskou kinematografii byla komedie o trampotách dvou škrtičů v Bělehradě, Davitelj protiv davitelja z roku 1984.
Pomyslnou cenu Odpad THS si odnesla italská příšernost Il Bosco fuori (aka Last House in The Woods), která je podle slov jednoho z účastníků „tak špatná, až je špatná“. Na druhou stranu nutno spravedlivě dodat, že tento film měl i několik zastánců.
Severské horrory dostaly toho roku větší prostor než je zvykem. Krom výše zmíněné švédské upířiny se promítaly i dva zasněžené norské kousky: komediální Dead Snow o zombie nacistech a pokračování úspěšného horského slasheru Fritt Vilt II.
Zmínku na závěr jistě zaslouží dva snímky, které měly svou premiéru o necelý rok dříve. Horrorový muzikál Repo! The Genetic Opera tehdy vzbudil v jistých kruzích poměrně nadšený ohlas; dnes už však víme, že nový Rocky Horror Picture Show se z něj bohužel nestal. Atmosférická finská Sauna je pro některé fajnšmekry přímo „zásadní záležitostí“. Poměrná náročnost a svérázná poetika tohoto snímku však předem vylučuje jeho potenciální masovou oblibu.
Ačkoli největší ovace diváků sklidil toho roku britský Eden Lake, cenu poroty za vítězný snímek nakonec získal většinovým publikem stále nedoceněný, případně neobjevený VAMPIRE’S KISS z roku 1989.
THS 7 (2010).
Největší pozdvižení vzbudil na tomto ročníku srbský film s názvem… Srpski film. Není divu. Ostatně, tento snímek vyvolal vzrušené debaty prakticky všude, kde se objevil. Myslím, že není třeba ho zde nějak více rozebírat. Někteří byli nadšeni z bourání všech tabu, jiní byli timtéž na nejvyšší míru znechuceni. V každém případě, v rámci THS bylo uvedení Srbského filmu jakýmsi volným pokračováním trendu, jež započal předešlým ročníkem – tedy uvádění balkánských horrorů. Dalším reprezentantem bývalé Jugoslávie bylo Sveto mesto, zdařilé zpracování Gogolovy povídky Vij, od jejíhož natočení uplynulo tehdy přesně dvacet let. Třicáté výročí pak slavila méně známá atmosférická duchařina The Changeling. Podstatně novější kousky, např. masakrální gorefest Devil’s Chair (částečně inspirovaný slavným Hellraiserem) a netopýří horror The Roost se jim mohly jen stěží vyrovnat.
Raritou tohoto ročníku byl obskurní Troll 2, který se pyšní nálepkou „nejlepší nejhorší film všech dob“. O oprávněnosti tohoto označení můžeme diskutovat, o humorné demenci tohoto kousku však není žádných pochyb. Jeho pravým opakem byl klenot Dellamorte Dellamore - existencialismus v hávu zombie tragikomedie, režírovaný Michelem Soavim. Další prověřenou kvalitu předvedl Session 9 Brada Andersona, který měl na THS svou reprízu v rámci Nostalgického okénka.
Znechucení nad stepující… promiňte, lidskou stonožkou v The Human Centipede, pomohla zahnat lehce praštěná (a ve své době velmi úspěšná) upírská komedie Love At First Bite z konce 70. let.
O tom, kterému snímku připadne titul Vítězný film THS nakonec nebylo žádných pochyb, a pomyslný vavřínový věnec získal úžasný DELLAMORTE DELLAMORE.
THS 8 (2011).
Nejčerstvější záležitostí tohoto ročníku byl britský Little Deaths, určitě jeden z nejkvalitnějších posledních přírůstků do horrorového Pandemonia. "Malé smrti" obsahují tři splatterpunkové povídky, točící se, jak už napovídá sám název, kolem sexuálního ukájení. Z dalších nových horrorů byl nasazen sympaticky odlehčený, přesto nervy drásající australský exploitation The Loved Ones; dále rozporuplně přijímané postapokalyptické road movie Stake Land se značně zestárlou 80’s ikonou Kelly McGillis v jedné z rolí, a také (alespoň zpočátku) mimořádně strašidelná duchařina Insidious Jamese Wana, tvůrce populárního Saw.
The Ward, nejnovější příspěvek mistra žánru, Johna Carpentera, byl všeobecným zklamáním. Zdá se, že „Carpi“ (jak mu důvěrně přezdívají fanoušci) je již poněkud vyčerpaný. Nicméně, po takovém nářezu, jaký před pár lety předvedl v sérii Masters of Horror svým takřka geniálním Cigarette Burns, je mu člověk schopen odpustit ledacos.
Ze starších klasik byl uveden Frankenstein Unbound, labutí píseň Rogera Cormana, v níž science fiction potkává horror v samém momentě jeho vzniku, a literární legenda je konfrontována se skutečnou i alternativní historií.
„Zlatá 80. léta“ byla tentokrát připomenuta poněkud pokleslejšími kousky jako C.H.U.D. (Canibalistic Humanoid Underground Dwellers) a Leviathan. Druhému jmenovanému nelze přes okaté vykrádání jeho slavných předchůdců (Věc, Propast, Vetřelec) upřít jistý půvab. Naopak, artovou kvalitu osmdesátek představil proslulý Greenawayův The Cook, The Thief, His Wife & Her Lover s Helen Mirren a Michaelem „Brumbálem“ Gambonem v hlavních rolích.
Velmi dobré přijetí se dostalo kanadskému krátkometrážnímu horroru Heart Of Carl.
Asijská tvorba byla letos zastoupena japonskou akční taškařicí Vampire Girl vs Frankenstein Girl, naproti tomu se tentokrát vůbec nedostalo na balkánskou produkci. Speciální mini-medailónek byl věnován Bretu Eastonu Ellisovi, autorovi knihy "Americké psycho", v jehož rámci byla promítnuta upoutávka na jeho fiktivní seriál All That Glitters a videoklip Hazy Shade of Winter dívčí skupiny Bangles z roku 1987, propagující film podle Ellisova románu "Less Than Zero". Hlavním snímkem posledního večera pak byla upírská hudební komedie Suck, kde se (v ne úplně vedlejších rolích) objevily rockové legendy jako Alice Cooper, Iggy Pop a Henry Rollins.
Na vítězném filmu zatím posledního THS se porota jednomyslně shodla s vesměs nadšenými diváky a cenu získal sympatický australský snímek THE LOVED ONES.
Francouzské krváky, snažící se navázat na úspěch proslulého Haute Tension, tentokrát zastoupil v jistých kruzích kultovní À l'intérieur aka Inside o psychopatce terorizující těhotnou ženu.
Severskou scénu, která na THS nebyla doposud příliš prezentována, přiblížil mrazivý norský slasher Fritt Vilt, sledující osudy party snowboardistů, odříznutých v horské chatě. Chladným větrům ze severu konkuroval zdařilý „botanický“ horror The Ruins ze žhavého Mexika. Skupince turistů zde z bezstarostné dovolené udělá dokonalé peklo jedna mayská pyramida. O další vypráskané dovolené vyprávěl australský kousek Rogue, kde si turisty pro změnu vychutnává mnohem obligátnější zvířecí zabiják.
Po vražedné fauně i flóře nastupují staří známí: zombies. Ať už jsou to ti klasičtí, v režii samotného otce tohoto subžánru - George A. Romera (Diary Of Dead), nebo jen podprahovými signály z televize nepříčetně rozzuření diváci v zajímavém snímku The Signal. Tento film si mezi sebou rozdělili hned tři mladí režiséři, přičemž každý z nich pojal svou třetinu příběhu v naprosto odlišném stylu.
Ke slovu se dostaly dokonce zombie striptérky. Došlo k tomu ve značně pokleslém komediálním fláku, nazvaném (nepřekvapivě) Zombie Strippers. Objeví se tu pornohorečka Jenna Jameson a horrorový veterán Robert „Freddy Krueger“ Englund.
Více zombíky než upíry připomínaly i nemrtvé bestie z 30 Days Of Night. Podle stejnojmenného comicsu natočené řádění krvesajů na Aljašce si dodnes pochvaluje nejeden fajnšmekr. A aby toho nebylo málo, jako zombies se jeví i parta důchodců, která straší hlavní hrdinku zfetovaného hippie horroru Let’s Scare Jessica To Death z roku 1971. Krom vražedně pomalého tempa nabízí tato klasika hlavně naprosto dokonalou, psychedelicky-horrorovou letní atmosféru.
Ani tentokrát nechyběla nějaká ta obskurnost. Vyloženě špatní byli kanibalové v brakovém indonézském snímku Primitif. Naproti tomu zaujal rozporuplně přijímaný mysteriozní kousek Highway To Hell o neplánované cestě do pekla a zase zpátky.
Jediným zástupcem "zlatých 80. let" bylo dnes už docela zapomenuté strašení Paperhouse Bernarda Rose (pozdějšího tvůrce Candymana - jednoho z nejlepších horrorů 90. let), které na psychologické děsy pohlíží z perspektivy dětské fantazie. A tak osmdesátky, respektive tehdejší slasherovou vlnu, připomněla alespoň humorná pocta tomuto subžánru, Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon.
Program zpestřilo uvedení slavné mlčenlivé epizody Hush z proklínaného i milovaného televizního seriálu Buffy The Vampire Slayer.
Za vítězný film pátého ročníku THS byl po zralé úvaze vybrán vynikající snímek Guillerma del Torra, EL LABERINTO DEL FAUNO.
THS 6 (2009).
Bráno s odstupem, tento ročník jakoby po svém reagoval na právě explodující mánii kolem teenagerské upírské ságy Twilight. Celovečerní upířiny byly na programu hned tři: Netradiční osmdesátková variace na Americké Psycho Vampire’s Kiss s vynikajícím (!) Nicholasem Cagem, čerstvá prázdninová komedie s lákavým názvem Lesbian Vampire Killers, a opět netradiční, ale mimořádně ceněná švédská záležitost Låt den rätte komma in, která se hned následující rok dočkala svého amerického remaku.
Upírskou tématiku pak lemovalo pásmo vybraných epizod z kultovního fantasy seriálu Buffy The Vampire Slayer, jenž byl Twilightu jistě nemalou inspirací.
Také čerstvě vzedmutá vlna exploitationu (jak bývá obvykle nazýván subžánr v němž lidé mučí jiné lidi) a také dalších příbuzných „tationů“ se na THS nemohla neodrazit. Největší úspěch na tomto poli získala chladná, ale chytrá brutalita Eden Lake z Britských ostrovů, která obdržela zvláštní cenu diváků. V jejím stínu zůstalo (tak trochu neprávem) i povedené duo úchyláků z (taktéž britského) Mom & Dad.
Tradiční bizary a obskurnosti zdárně reprezentovala krátkometrážní taškařice o krvelačných vánočních stromcích Treevenge a srbský „záchodový horror" T.T. Sindrom. Dalším kouskem zastupujícím balkánskou kinematografii byla komedie o trampotách dvou škrtičů v Bělehradě, Davitelj protiv davitelja z roku 1984.
Pomyslnou cenu Odpad THS si odnesla italská příšernost Il Bosco fuori (aka Last House in The Woods), která je podle slov jednoho z účastníků „tak špatná, až je špatná“. Na druhou stranu nutno spravedlivě dodat, že tento film měl i několik zastánců.
Severské horrory dostaly toho roku větší prostor než je zvykem. Krom výše zmíněné švédské upířiny se promítaly i dva zasněžené norské kousky: komediální Dead Snow o zombie nacistech a pokračování úspěšného horského slasheru Fritt Vilt II.
Zmínku na závěr jistě zaslouží dva snímky, které měly svou premiéru o necelý rok dříve. Horrorový muzikál Repo! The Genetic Opera tehdy vzbudil v jistých kruzích poměrně nadšený ohlas; dnes už však víme, že nový Rocky Horror Picture Show se z něj bohužel nestal. Atmosférická finská Sauna je pro některé fajnšmekry přímo „zásadní záležitostí“. Poměrná náročnost a svérázná poetika tohoto snímku však předem vylučuje jeho potenciální masovou oblibu.
Ačkoli největší ovace diváků sklidil toho roku britský Eden Lake, cenu poroty za vítězný snímek nakonec získal většinovým publikem stále nedoceněný, případně neobjevený VAMPIRE’S KISS z roku 1989.
THS 7 (2010).
Největší pozdvižení vzbudil na tomto ročníku srbský film s názvem… Srpski film. Není divu. Ostatně, tento snímek vyvolal vzrušené debaty prakticky všude, kde se objevil. Myslím, že není třeba ho zde nějak více rozebírat. Někteří byli nadšeni z bourání všech tabu, jiní byli timtéž na nejvyšší míru znechuceni. V každém případě, v rámci THS bylo uvedení Srbského filmu jakýmsi volným pokračováním trendu, jež započal předešlým ročníkem – tedy uvádění balkánských horrorů. Dalším reprezentantem bývalé Jugoslávie bylo Sveto mesto, zdařilé zpracování Gogolovy povídky Vij, od jejíhož natočení uplynulo tehdy přesně dvacet let. Třicáté výročí pak slavila méně známá atmosférická duchařina The Changeling. Podstatně novější kousky, např. masakrální gorefest Devil’s Chair (částečně inspirovaný slavným Hellraiserem) a netopýří horror The Roost se jim mohly jen stěží vyrovnat.
Raritou tohoto ročníku byl obskurní Troll 2, který se pyšní nálepkou „nejlepší nejhorší film všech dob“. O oprávněnosti tohoto označení můžeme diskutovat, o humorné demenci tohoto kousku však není žádných pochyb. Jeho pravým opakem byl klenot Dellamorte Dellamore - existencialismus v hávu zombie tragikomedie, režírovaný Michelem Soavim. Další prověřenou kvalitu předvedl Session 9 Brada Andersona, který měl na THS svou reprízu v rámci Nostalgického okénka.
Znechucení nad stepující… promiňte, lidskou stonožkou v The Human Centipede, pomohla zahnat lehce praštěná (a ve své době velmi úspěšná) upírská komedie Love At First Bite z konce 70. let.
O tom, kterému snímku připadne titul Vítězný film THS nakonec nebylo žádných pochyb, a pomyslný vavřínový věnec získal úžasný DELLAMORTE DELLAMORE.
THS 8 (2011).
Nejčerstvější záležitostí tohoto ročníku byl britský Little Deaths, určitě jeden z nejkvalitnějších posledních přírůstků do horrorového Pandemonia. "Malé smrti" obsahují tři splatterpunkové povídky, točící se, jak už napovídá sám název, kolem sexuálního ukájení. Z dalších nových horrorů byl nasazen sympaticky odlehčený, přesto nervy drásající australský exploitation The Loved Ones; dále rozporuplně přijímané postapokalyptické road movie Stake Land se značně zestárlou 80’s ikonou Kelly McGillis v jedné z rolí, a také (alespoň zpočátku) mimořádně strašidelná duchařina Insidious Jamese Wana, tvůrce populárního Saw.
The Ward, nejnovější příspěvek mistra žánru, Johna Carpentera, byl všeobecným zklamáním. Zdá se, že „Carpi“ (jak mu důvěrně přezdívají fanoušci) je již poněkud vyčerpaný. Nicméně, po takovém nářezu, jaký před pár lety předvedl v sérii Masters of Horror svým takřka geniálním Cigarette Burns, je mu člověk schopen odpustit ledacos.
Ze starších klasik byl uveden Frankenstein Unbound, labutí píseň Rogera Cormana, v níž science fiction potkává horror v samém momentě jeho vzniku, a literární legenda je konfrontována se skutečnou i alternativní historií.
„Zlatá 80. léta“ byla tentokrát připomenuta poněkud pokleslejšími kousky jako C.H.U.D. (Canibalistic Humanoid Underground Dwellers) a Leviathan. Druhému jmenovanému nelze přes okaté vykrádání jeho slavných předchůdců (Věc, Propast, Vetřelec) upřít jistý půvab. Naopak, artovou kvalitu osmdesátek představil proslulý Greenawayův The Cook, The Thief, His Wife & Her Lover s Helen Mirren a Michaelem „Brumbálem“ Gambonem v hlavních rolích.
Velmi dobré přijetí se dostalo kanadskému krátkometrážnímu horroru Heart Of Carl.
Asijská tvorba byla letos zastoupena japonskou akční taškařicí Vampire Girl vs Frankenstein Girl, naproti tomu se tentokrát vůbec nedostalo na balkánskou produkci. Speciální mini-medailónek byl věnován Bretu Eastonu Ellisovi, autorovi knihy "Americké psycho", v jehož rámci byla promítnuta upoutávka na jeho fiktivní seriál All That Glitters a videoklip Hazy Shade of Winter dívčí skupiny Bangles z roku 1987, propagující film podle Ellisova románu "Less Than Zero". Hlavním snímkem posledního večera pak byla upírská hudební komedie Suck, kde se (v ne úplně vedlejších rolích) objevily rockové legendy jako Alice Cooper, Iggy Pop a Henry Rollins.
Na vítězném filmu zatím posledního THS se porota jednomyslně shodla s vesměs nadšenými diváky a cenu získal sympatický australský snímek THE LOVED ONES.
posted by Apache at 4:07 dop.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home