Horror, chlast & rock'n'roll

Vítězné filmy všech THS

2011-07-26T04:07:00.000-07:00

Na minifestivalu s názvem Tradiční Horrorový Sraz (THS) se promítají horrory, případně filmy, které s tímto žánrem nějak souvisejí. Mohou to být úplné novinky, uznávané klasiky, méně známé snímky i totální rarity. Zde je přehled filmů, které si z jednotlivých ročníků odnesly ta nejvyšší ocenění, a měly největší ohlas jak u publika, tak u poroty.

THS 1 (2004).

První ročník se konal v době, kdy filmový horror prožíval své zmrtvýchvstání a tento proces byl právě na svém vrcholu. Jelikož jsme stáli na začátku, pokladnice byla plná klenotů - těch nových i těch starších -, a bylo skutečně z čeho vybírat. Novou krev zastupovaly čerstvé pecky jako Dead End, Haute Tension, Cabin Fever nebo remake Dawn of the Dead. Nechyběl žánrově spřízněný japonský art, reprezentovaný snímky Suicide Club a Uzumaki. Japonské tvorbě byl vzhledem k její tehdejší vysoké popularitě věnován poměrně velký prostor: Promítal se také Miikeho Ichi The Killer a Shimizeho videofilm Ju-On. Starší bizarnosti zastupoval německý Nekromantik nebo ulítlý Toxic Avenger IV z produkce společnosti Troma. Itálii reprezentovali kultovní Demoni a kontroverzní pseudodokument Cannibal Holocaust. Došlo i na Burtonův animovaný muzikál The Nightmare Before Christmas, a jeden večer byl věnován vybraným ukázkám z klasických 80's sérií A Nightmare On Elm Street a Friday The 13th.

Jednoznačně největší ohlas si na prvním THS získal jeden z novějších snímků, inteligentní a mimořádně strašidelný DEAD END Jeana-Baptiste Andrey a Fabrice Canepy z roku 2003.

THS 2 (2005).

Druhý ročník byl ve znamení poněkud bezhlavého plenění horrorové pokladnice: Běžely majstrštyky či povinnosti z dílny Fulciho (The Beyond), Hoopera (Texas Chain Saw Massacre), Gordona (Re-Animator) a De Palmy (Carrie). Promítal se také dnes už sice polozapomenutý, ale ve své době hojně diskutovaný zástupce satanských horrorů The Sentinel z roku 1977, ve kterém se kromě Avy Gardner a Christophera Walkena objevili i skutečně fyzicky deformovaní lidé v úlohách monster, a Beverly D'Angelo zde předvedla autoerotiku. Dalším méně známým horrorem byli osmdesátkoví Nomads Johna McTiernana s Piercem Brosnanem v hlavní roli. Opět nechyběly novější perly a zajímavosti jako Bubba Ho-Tep (Coscarelliho nářez o Elvisovi v domově důchodců), Villmark z prostředí drsných severských hvozdů, efektní thajská lekačka Shutter, působivý westernový horror Dead Birds nebo emancipovaný "jeskyňářský" kousek The Descent. Těmto novějším snímkům pak kraloval vynikající Session 9 Brada Andersona (mj. Mechanik či seriál Masters of Horror).

Největší ohlas si však na tomto ročníku vydobyl netradiční upírský snímek režisérky Kathryn Bigellow, NEAR DARK.

THS 3 (2006).

Doznívající vlna tzv. japan shocku byla vzpomenuta jedním z nejslavnějších snímků Takashi Miikeho, Audition. Kromě klasik, jakými dnes už určitě jsou např. Cronenbergovy kontroverzní psychohorrory The Brood a Scanners nebo Romerův postapokalyptický zombie snímek Day of the Dead, a několika nezbytných novinek (Hostel; remake Hills Have Eyes), byl dán tentokrát vetší prostor i filmům, které ač nejsou přímo horrory, mají k tomuto žánru blízko, případně jsou s ním nějak spřízněny. Došlo tak na Boormanovo klasické dílo Deliverance (velký to vzor všech pozdějších "buranských" vyvražďovaček), lynchovsky tajemný Jacob's Ladder či v 80.letech se odehrávající, mysteriozně-romantický opus Donnie Darko, plný odkazů na dobové klasiky hrůzostrašného žánru. Překvapivě největší úspěch však u diváků zaznamenal temný thriller THE HITCHER (1986) s vynikajícím Rutgerem Hauerem v roli psychopatického stopaře Johna Rydera.

THS 4 (2007).

Tentokrát došlo i na horrorové seriály. Ke slovu se dostaly kultovní Tales from the Crypt a fanoušky vysoce ceněný novější projekt Masters of Horror. Zejména prvně jmenované sérii bylo věnováno několik velice úspěšných odpoledních projekcí. Mnoho filmových novinek ještě nebylo k dispozici, a tak se vybíralo zejména z dosud opomíjených snímků 80. a 90.let - ať už šlo o ve své době velice populární komediální upířinu Fright Night z dílny Toma Hollanda (1985), či naopak nedoceněný, ale zajímavě obskurní slasher Funny Man (1994). Dostalo se také na kladnými kritikami ověnčenou španělskou tragikomedii se satanskými motivy El Dia De La Bestia a netradiční upírský thriller Wisdom of Crocodiles.

Vítězným snímkem čtvrtého THS byl nakonec po zásluze zvolen ambiciozní, naturalisticky mrazivý debut Johna McNaughtona z roku 1986, HENRY: PORTRAIT OF A SERIAL KILLER.

THS 5 (2008).
Páté THS bylo zčásti tématicky zaměřeno na nové španělské horrory. Ty se tehdy těšily nesmírné popularitě - zhruba takové, jakou ještě pár let předtím zažívaly ty asijské (jež byly připomenuty alespoň originální SF duchařinou Gui si). Z „nové španělské vlny“ jsme si mohli vychutnat čtyři snímky: S všeobecným nadšením přijímaný zombie flák REC, natočený jako reálný dokument, dále bláznivě komediální splatter Mucha Sangre o invazi mimozemšťanů (jejichž cílem je zabíjet ženy a znásilňovat muže), vysoce ceněnou temnou fantasy El Laberinto del Fauno, odehrávající se za druhé světové války, a (opět ceněný) duchařský příběh El Orfanato z prostředí tajemného sirotčince.
Francouzské krváky, snažící se navázat na úspěch proslulého Haute Tension, tentokrát zastoupil v jistých kruzích kultovní À l'intérieur aka Inside o psychopatce terorizující těhotnou ženu.
Severskou scénu, která na THS nebyla doposud příliš prezentována, přiblížil mrazivý norský slasher Fritt Vilt, sledující osudy party snowboardistů, odříznutých v horské chatě. Chladným větrům ze severu konkuroval zdařilý „botanický“ horror The Ruins ze žhavého Mexika. Skupince turistů zde z bezstarostné dovolené udělá dokonalé peklo jedna mayská pyramida. O další vypráskané dovolené vyprávěl australský kousek Rogue, kde si turisty pro změnu vychutnává mnohem obligátnější zvířecí zabiják.
Po vražedné fauně i flóře nastupují staří známí: zombies. Ať už jsou to ti klasičtí, v režii samotného otce tohoto subžánru - George A. Romera (Diary Of Dead), nebo jen podprahovými signály z televize nepříčetně rozzuření diváci v zajímavém snímku The Signal. Tento film si mezi sebou rozdělili hned tři mladí režiséři, přičemž každý z nich pojal svou třetinu příběhu v naprosto odlišném stylu.
Ke slovu se dostaly dokonce zombie striptérky. Došlo k tomu ve značně pokleslém komediálním fláku, nazvaném (nepřekvapivě) Zombie Strippers. Objeví se tu pornohorečka Jenna Jameson a horrorový veterán Robert „Freddy Krueger“ Englund.
Více zombíky než upíry připomínaly i nemrtvé bestie z 30 Days Of Night. Podle stejnojmenného comicsu natočené řádění krvesajů na Aljašce si dodnes pochvaluje nejeden fajnšmekr. A aby toho nebylo málo, jako zombies se jeví i parta důchodců, která straší hlavní hrdinku zfetovaného hippie horroru Let’s Scare Jessica To Death z roku 1971. Krom vražedně pomalého tempa nabízí tato klasika hlavně naprosto dokonalou, psychedelicky-horrorovou letní atmosféru.
Ani tentokrát nechyběla nějaká ta obskurnost. Vyloženě špatní byli kanibalové v brakovém indonézském snímku Primitif. Naproti tomu zaujal rozporuplně přijímaný mysteriozní kousek Highway To Hell o neplánované cestě do pekla a zase zpátky.
Jediným zástupcem "zlatých 80. let" bylo dnes už docela zapomenuté strašení Paperhouse Bernarda Rose (pozdějšího tvůrce Candymana - jednoho z nejlepších horrorů 90. let), které na psychologické děsy pohlíží z perspektivy dětské fantazie. A tak osmdesátky, respektive tehdejší slasherovou vlnu, připomněla alespoň humorná pocta tomuto subžánru, Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon.
Program zpestřilo uvedení slavné mlčenlivé epizody Hush z proklínaného i milovaného televizního seriálu Buffy The Vampire Slayer.
Za vítězný film pátého ročníku THS byl po zralé úvaze vybrán vynikající snímek Guillerma del Torra, EL LABERINTO DEL FAUNO.

THS 6 (2009).
Bráno s odstupem, tento ročník jakoby po svém reagoval na právě explodující mánii kolem teenagerské upírské ságy Twilight. Celovečerní upířiny byly na programu hned tři: Netradiční osmdesátková variace na Americké Psycho Vampire’s Kiss s vynikajícím (!) Nicholasem Cagem, čerstvá prázdninová komedie s lákavým názvem Lesbian Vampire Killers, a opět netradiční, ale mimořádně ceněná švédská záležitost Låt den rätte komma in, která se hned následující rok dočkala svého amerického remaku.
Upírskou tématiku pak lemovalo pásmo vybraných epizod z kultovního fantasy seriálu Buffy The Vampire Slayer, jenž byl Twilightu jistě nemalou inspirací.
Také čerstvě vzedmutá vlna exploitationu (jak bývá obvykle nazýván subžánr v němž lidé mučí jiné lidi) a také dalších příbuzných „tationů“ se na THS nemohla neodrazit. Největší úspěch na tomto poli získala chladná, ale chytrá brutalita Eden Lake z Britských ostrovů, která obdržela zvláštní cenu diváků. V jejím stínu zůstalo (tak trochu neprávem) i povedené duo úchyláků z (taktéž britského) Mom & Dad.
Tradiční bizary a obskurnosti zdárně reprezentovala krátkometrážní taškařice o krvelačných vánočních stromcích Treevenge a srbský „záchodový horror" T.T. Sindrom. Dalším kouskem zastupujícím balkánskou kinematografii byla komedie o trampotách dvou škrtičů v Bělehradě, Davitelj protiv davitelja z roku 1984.
Pomyslnou cenu Odpad THS si odnesla italská příšernost Il Bosco fuori (aka Last House in The Woods), která je podle slov jednoho z účastníků „tak špatná, až je špatná“. Na druhou stranu nutno spravedlivě dodat, že tento film měl i několik zastánců.
Severské horrory dostaly toho roku větší prostor než je zvykem. Krom výše zmíněné švédské upířiny se promítaly i dva zasněžené norské kousky: komediální Dead Snow o zombie nacistech a pokračování úspěšného horského slasheru Fritt Vilt II.
Zmínku na závěr jistě zaslouží dva snímky, které měly svou premiéru o necelý rok dříve. Horrorový muzikál Repo! The Genetic Opera tehdy vzbudil v jistých kruzích poměrně nadšený ohlas; dnes už však víme, že nový Rocky Horror Picture Show se z něj bohužel nestal. Atmosférická finská Sauna je pro některé fajnšmekry přímo „zásadní záležitostí“. Poměrná náročnost a svérázná poetika tohoto snímku však předem vylučuje jeho potenciální masovou oblibu.
Ačkoli největší ovace diváků sklidil toho roku britský Eden Lake, cenu poroty za vítězný snímek nakonec získal většinovým publikem stále nedoceněný, případně neobjevený VAMPIRE’S KISS z roku 1989.

THS 7 (2010).
Největší pozdvižení vzbudil na tomto ročníku srbský film s názvem… Srpski film. Není divu. Ostatně, tento snímek vyvolal vzrušené debaty prakticky všude, kde se objevil. Myslím, že není třeba ho zde nějak více rozebírat. Někteří byli nadšeni z bourání všech tabu, jiní byli timtéž na nejvyšší míru znechuceni. V každém případě, v rámci THS bylo uvedení Srbského filmu jakýmsi volným pokračováním trendu, jež započal předešlým ročníkem – tedy uvádění balkánských horrorů. Dalším reprezentantem bývalé Jugoslávie bylo Sveto mesto, zdařilé zpracování Gogolovy povídky Vij, od jejíhož natočení uplynulo tehdy přesně dvacet let. Třicáté výročí pak slavila méně známá atmosférická duchařina The Changeling. Podstatně novější kousky, např. masakrální gorefest Devil’s Chair (částečně inspirovaný slavným Hellraiserem) a netopýří horror The Roost se jim mohly jen stěží vyrovnat.
Raritou tohoto ročníku byl obskurní Troll 2, který se pyšní nálepkou „nejlepší nejhorší film všech dob“. O oprávněnosti tohoto označení můžeme diskutovat, o humorné demenci tohoto kousku však není žádných pochyb. Jeho pravým opakem byl klenot Dellamorte Dellamore - existencialismus v hávu zombie tragikomedie, režírovaný Michelem Soavim. Další prověřenou kvalitu předvedl Session 9 Brada Andersona, který měl na THS svou reprízu v rámci Nostalgického okénka.
Znechucení nad stepující… promiňte, lidskou stonožkou v The Human Centipede, pomohla zahnat lehce praštěná (a ve své době velmi úspěšná) upírská komedie Love At First Bite z konce 70. let.
O tom, kterému snímku připadne titul Vítězný film THS nakonec nebylo žádných pochyb, a pomyslný vavřínový věnec získal úžasný DELLAMORTE DELLAMORE.

THS 8 (2011).
Nejčerstvější záležitostí tohoto ročníku byl britský Little Deaths, určitě jeden z nejkvalitnějších posledních přírůstků do horrorového Pandemonia. "Malé smrti" obsahují tři splatterpunkové povídky, točící se, jak už napovídá sám název, kolem sexuálního ukájení. Z dalších nových horrorů byl nasazen sympaticky odlehčený, přesto nervy drásající australský exploitation The Loved Ones; dále rozporuplně přijímané postapokalyptické road movie Stake Land se značně zestárlou 80’s ikonou Kelly McGillis v jedné z rolí, a také (alespoň zpočátku) mimořádně strašidelná duchařina Insidious Jamese Wana, tvůrce populárního Saw.
The Ward, nejnovější příspěvek mistra žánru, Johna Carpentera, byl všeobecným zklamáním. Zdá se, že „Carpi“ (jak mu důvěrně přezdívají fanoušci) je již poněkud vyčerpaný. Nicméně, po takovém nářezu, jaký před pár lety předvedl v sérii Masters of Horror svým takřka geniálním Cigarette Burns, je mu člověk schopen odpustit ledacos.
Ze starších klasik byl uveden Frankenstein Unbound, labutí píseň Rogera Cormana, v níž science fiction potkává horror v samém momentě jeho vzniku, a literární legenda je konfrontována se skutečnou i alternativní historií.
„Zlatá 80. léta“ byla tentokrát připomenuta poněkud pokleslejšími kousky jako C.H.U.D. (Canibalistic Humanoid Underground Dwellers) a Leviathan. Druhému jmenovanému nelze přes okaté vykrádání jeho slavných předchůdců (Věc, Propast, Vetřelec) upřít jistý půvab. Naopak, artovou kvalitu osmdesátek představil proslulý Greenawayův The Cook, The Thief, His Wife & Her Lover s Helen Mirren a Michaelem „Brumbálem“ Gambonem v hlavních rolích.
Velmi dobré přijetí se dostalo kanadskému krátkometrážnímu horroru Heart Of Carl.
Asijská tvorba byla letos zastoupena japonskou akční taškařicí Vampire Girl vs Frankenstein Girl, naproti tomu se tentokrát vůbec nedostalo na balkánskou produkci. Speciální mini-medailónek byl věnován Bretu Eastonu Ellisovi, autorovi knihy "Americké psycho", v jehož rámci byla promítnuta upoutávka na jeho fiktivní seriál All That Glitters a videoklip Hazy Shade of Winter dívčí skupiny Bangles z roku 1987, propagující film podle Ellisova románu "Less Than Zero". Hlavním snímkem posledního večera pak byla upírská hudební komedie Suck, kde se (v ne úplně vedlejších rolích) objevily rockové legendy jako Alice Cooper, Iggy Pop a Henry Rollins.

Na vítězném filmu zatím posledního THS se porota jednomyslně shodla s vesměs nadšenými diváky a cenu získal sympatický australský snímek THE LOVED ONES.

Namol opilá nemrtvá kachna uvádí...

2010-11-03T13:42:00.000-07:00

...THS 2010!

Pilo se hodně, fotilo málo. Zde je tedy alespoň několik povedenějších obrázků.

Letošní (celkově sedmé) THS se počtvrté a naposledy konalo ve Václavovicích u Ostravy. Hájenka i hostinec U fašouna zůstanou navždy v našich srdcích, stejně jako krásné vzpomínky na naše letní setkávání v těchto končinách. Čtyřikrát to bylo skvělé a mělo to svoje špecifiká, ale je třeba se hnout zas někam dál. A tak se THS od příštího roku vrací nedaleko míst, kde jsme kdysi začínali: Za Ústí, do chráněné krajinné oblasti v Českém Švýcarsku. Tentokrát však (díky DaViDovi´82) bude vše probíhat v daleko luxusnějším prostředí. No, uvidíme a těšíme se.

A nyní konečně k těm několika momentkám z letošního července...

Kordus se již tradičně chopil čestné role promítače a hlavního technika. Zde je zachycen při přípravě plátna:

A pak už se hlavně pilo.

Mordenrothův sidekick Boris (červená hvězda na triku) bol s tým spokojný.

Pánko Mordenroth s doktorem Kabelem také chválili.

Polský host Czeslaw bavil Sadako i dvojici filozofů z csfd, lupuscanise a niethustru. (Vpravo brňák d-corso v hlubokém zamyšlení.)

(Velmi hlubokém zamyšlení.)

Zatím u vedlejšího stolu pózují David, Kordus a Paldini.

V rohu pak Asfalt setrvává snad v ještě hlubším zamyšlení než d-corso.

Po dvou letech se zase jednou sešli Obitus a Apache.
(Zcela vlevo tombac, který přijel alespoň na chvíli.)

Pět dní uteklo rychle (až příliš rychle) a už tu bylo poslední ráno.
Takhle vypadal JAn...

Takhle Kolco...

A takhle Apache.

A pak už byl čas jít zase dál.

Zamáčkněme slzu dojetí, THS 2011 tu bude cobydup. Tentokrát pro jistotu už v červnu.

THS 2009

2009-07-28T12:05:00.001-07:00

Přesto, že proti tomuto THS se spikly snad samy pekelné mocnosti, jimž se podařilo zabránit v účasti několika významných osobností, tak nakonec (díky neobyčejnému entuziasmu většiny účastníků) dopadlo vše v rámci možností na výbornou.
Zde je slíbená fotoreportáž. Snad se něco z atmosféry letošního THS odráží i v těchto pětačtyřiceti vybraných obrázcích.
Poděkování za fotky směřuje především ke Cabalovi, JAnovi a tombacovi.

Jelení hlava z Evil Dead uvádí...

"THS 666"

Účinkují:

Kordus...

…Mordenroth…

…Ony, wasillisa, Asfalt…

…MaedhRos…

…Nekromantik a Paldini.

Special guest star:

Steve Buscemi.

V hlavní roli:

JAn.

Dále vystupují:

Sadako Hansuru...

…Dr. Cabal…

…Terezka…

…a další.

Scénář, produkce, režie:

Mirka und Apache.

- - -

Sraz proběhl tradičně ve čtvrtek odpoledne v Šenově na Volenství:

Hlavním stanem byla jako obvykle václavovická hájenka:

- - -

Typické ráno na THS. Ony, JAn, Svastyk a Slon jdou do hospody.

JAn s Asfaltem po x-té kořalce.

JAn and his slivovice.

Apache a DaViD´82.

JAn, his slivovice and his girls.

Petrius a Asfalt.

Martin Jiroušek.

Kordus a wasillisa.

U hájenky.

Cabal a JAn.

JAn medituje po jedenácti kořalkách za hodinu.

Asfalt v dámské společnosti.

Jak se z Cabala stal Kabel.

U fašouna. (Po směru hodinových ručiček: JAn, MaedhRos, Ony, Kordus, Apache, DaViD´82.)

Ony a Kordus.

Svastyk a Nekromantik.

Romantik JAn a Stmívání.

Večer před hájenkou. Asfalt (alias Vlakoš) zahlédl něco v lese.

Kristýna a Stmívání.

Další ráno přede Fašounem.

Zcela vpravo Kolco s Amandou Krueger (ležící).

Svastyk, Eva, Nekromantik.

MaedhRos a Apache.

Poslední večer THS 2009 a pokus o hromadné foto účastníků, kteří se zrovna nacházeli v hospodě.
Zleva doprava:> (stojící) Kordus, Cabal, DaViD´82, JAn, MaedhRos.
(sedící) Svastyk, manželé Jirouškovi, Apache, Ony, Mordenroth.

- - -

Šenovské nádraží v pondělí dopoledne. Odjezd pražské sekce.

Mordenroth tamtéž aneb Odjezd bratislavské sekce.

- - -

THE END?

Nikdy! Pokračování příště.

THS 666 is dead...Long live THS 777!

- - -

PS: Hajlíček. :-)

A nejlepší hudba na podzim je...

2008-10-19T00:35:00.000-07:00

History is a dream, here, in the realm of Imaginos. Acces to the dream is not in order. In a dream there is no time but evermore. If there is no time, there is no order. In the saga of Imaginos, between the extremes of beginning and the end, everything happens all at once. Without a sequence of events, there is a rush of events.
The rush of events is a HORROR. This is the key.

THS 2008

2008-07-28T12:29:00.000-07:00

Tak páté THS je za námi.

Zde je třiatřicet vybraných fotografií, které mnohým z nás jistě přinesou nejednu nostalgickou vzpomínku. Na hájenku, otřásající se Cabalovým smíchem při projekci Zombie Strippers, na nejkrásnější debatu poslední večer U fašisty, na Bouři století, na Vladysovo bubenické sólo U Duchánů, i na jeho autobusové kotouly, na děvčátka s lízátky u baru, na rána plná očekávání a horké noci plné uspokojení, a vůbec na všechny dobré věci z přírody.

Za poskytnutý fotografický materiál děkuji tombacovi, Loudovi, Vever, Vladysovi a Obitusovi.

Tady to je. THS 2008!

#1: Vítejte v Šenově.

#2: Setkání U Ryšky.

#3: Pedestrian se zatím drží piva. (Netuší, že už za chvíli se v csfd kruzích proslaví jako Muž na kolejích alias Krvavý turista.)

#4: Podivný abstinent JAn šokuje tombace.

#5: Some girls of THS (zleva Ony, Jana a Ivanka).

#6: Louda a Cabal. Oba mají na kontě účast na čtyřech z pěti THS.

#7: Vladys čili Asfalt se chystá na degustaci korejského piva. (Vpravo Mrs.Apache.)

#8: Veselá chasa z csfd (Paldini, Rob Roy, Ony).

#9: Ony fotící.

#10: Asfalt meet Ivanka.

#11: Večer bylo U fašisty veselo.

#12: "Jsem DaViD´82 a jsem alkoholik. Začalo to tenkrát na prvním THS..."

#13: Před noční projekcí. (Zcela vlevo sedí Krušnohorec, v tričku Metallica vidíme Marcose, význačného lingvistu a autora blogu Tortuga Bay.)

#14: Promítala se zejména umělecky hodnotná díla.

#15: Zásoby v lednici byly průběžně stále doplňovány, aby nikdo netrpěl.

#16: A tak nikdo netrpěl. Ani Rob Roy.

#17: Jana a Obitus dávají ranní cigárko.

#18: To už fašounovi dovezli pivo.

#19: Ano, vlevo je skutečně zombie.

#20: Možná to byl výskyt nemrtvého občana, jenž zapříčinil poněkud předčasný odchod těchto sympatických mladých lidí.

#21: Ostatní se přemístili do penzionu U Duchanů, kam toho dne dorazilo i několik nových účastníků. Např. Svastyk (uprostřed)...

#22: ...či milovník tuzemského rumu, Vandal.

#23: Je to on.

#24: Dorazil také d-corso (vpravo). Vlevo Apache.

#25: Svastyk kázal horror.

#26: Obitus rozverně imitoval babku.

#27: Jako poslední přijela bájná MaedhRos. (Vzadu Svastyk a Apache v družné debatě.)

#28: Souběžně s THS probíhala o pár kilometrů dál gardenparty, na níž bylo možno zastihnout i jazzového hudebníka Slona, kterak v exotickém hábitu popíjí exotické nápoje.

#29: Další ráno, další den THS (Cabal, Mordenroth, Jana).

#30. Lhurg a Vever.

#31: d-corso ještě dospává.

#32: Ale i nemrtvá kachna ví, že všechno má svůj konec.

#33: Sbohem, budeme vzpomínat.

Takže zase za rok, na stejném místě. THS!!!

Seznam všech filmů uvedených na THS

2008-07-18T01:44:00.000-07:00

THS #1 (2004):
Bad Taste (Vesmírní kanibalové, 1987) Peter Jackson
Cabin Fever (Smrtonosný výlet, 2002) Eli Roth
Cannibal Holocaust (Kanibalové, 1980) Ruggero Deodato
Dawn Of The Dead (Úsvit mrtvých, 2004) Zack Snyder
Dead End (Smrt přichází v bílém, 2003) Jean Baptiste-Andrea, Fabrice Canepa
Demons (Démoni, 1985) Lamberto Bava, Dario Argento
Friday the 13th, part III (Pátek třináctého 3, 1982) Steve Miner
Haute Tension (Noc s nabroušenou břitvou, 2003) Alexandre Aja
Hellraiser (1987) Clive Barker
Ichi The Killer (Koroshiya 1, 2001) Takashi Miike
In The Mouth Of Madness (Ve spárech šílenství, 1995) John Carpenter
Intruder (Narušitel, 1988) Scott Spiegel
Ju-On (Ju-On / videofilm, 2000) Takashi Shimizu
NEKRomantik (Nekromantik, 1987) Jorg Buttgereit
Nightmare Before Christmas, The (Ukradené vánoce, 1993) Henry Selick, Tim Burton
Nightmare On Elm Street, A (Noční můra z Elm Street, 1984) Wes Craven
Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors, A (Noční můra z Elm Street 3, 1987) Chuck Russell
Suicide Club (Jisatsu Saakuru, 2002) Shion Sono
Toxic Avenger IV (Citizen Toxie: The Toxic Avenger IV, 2000) Lloyd Kaufman
Uzumaki (Spiral, 2000) Higuchinsky

THS #2 (2005):
Absurd (Rosso Sangue / Antropophagus 2, 1982) Joe D’Amato
Beyond, The (E tu vivrai nel terrore – L’aldilá, 1981) Lucio Fulci
Body Bags (Historky z márnice, 1993) Tobe Hooper, John Carpenter
Bride of Re-Animator (Nevěsta Re-Animatora, 1990) Brian Yuzna
Bubba Ho-tep (2002) Don Coscarelli
Carrie (1976) Brian De Palma
Constantine (2005) Francis Lawrence
Creep (Metro, 2004) Christopher Smith
Dead Birds (Hněv duší, 2004) Alex Turner
Descent, The (Pád do tmy, 2005) Neil Marshall
Festival (epizoda ze seriálu HDP: Hodně divné příběhy, 2006) Karel Spěváček
Friday the 13th, part IV (Friday the 13th: The Final Chapter, 1984) Joseph Zito
Halloween (1978) John Carpenter
Jacob's Ladder (Jakubův žebřík, 1990) Adrian Lyne
Killbots (Chopping Mall, 1985) Jim Wynorski
Near Dark (Na prahu temnot, 1987) Kathryn Bigelow
Nomads (Nomádi, 1986) John McTiernan
People under the Stairs (Lidé pod schody, 1990) Wes Craven
Re-Animator (1985) Stuart Gordon
Sentinel, The (1977) Michael Winner
Session 9 (2001) Brad Anderson
Shutter (Shutter: They Are Around Us, 2004) B. Pisanthanakun, P. Wongpoom
Slugs (Slugs, muerte viscosa, 1988) Juan Piquer Simón
Texas Chain Saw Massacre (Texaský masakr motorovou pilou, 1974) Tobe Hooper
Toxic Avenger, The (1985) Lloyd Kaufman, Michael Herz
Villmark (Temné lesy, 2003) Pal Oie

THS #3 (2006):
Audition (Konkurs, 1999) Takashi Miike
Battle Royale (Batoru Rowaiaru, 2000) Kinji Fukasaku
Bedhead (1991) Robert Rodriguez
Bitch is Back, The (Mrcha je zpět, 1995) Tjebo Penning
Brood, The (Mláďata, 1979) David Cronenberg
Cujo (1983) Lewis Teague
Dagon (H.P.Lovecraft’s Dagon, 2001) Stuart Dagon
Day of the Dead (Den mrtvých, 1985) George A.Romero
Deliverance (Vysvobození, 1972) John Boorman
Devils Reject (Vyvrženci pekla, 2005) Rob Zombie
Donnie Darko (2001) Richard Kelly
Dracula 3000 (2004) Darrell Roodt
Graveyard Shift (Noční směna, 1990) Ralph S.Singleton
Hills Have Eyes, The (Hory mají oči, 1977) Wes Craven
Hills Have Eyes, The (Hory mají oči, 2006) Alexandre Aja
Hitcher, The (Stopař, 1986) Robert Harmon
Hostel (2006) Eli Roth
House of 1000 Corpses (Dům tisíce mrtvol, 2003) Rob Zombie
Howling, The (Vytí vlkodlaků, 1981) Joe Dante
Legend of Hell House, The (1973) John Hough
Necro Files, The (1997) Matt Jaissle
Omen III: The Final Conflict (The Final Conflict, 1981) Graham Baker
Phenomena (1985) Dario Argento
Rings (Kruhy, 2005) Jonathan Liebesman
Scanners (1981) David Cronenberg
Serpent and the Rainbow, The (Had a duha, 1988) Wes Craven
Taxidermia (2006) Gyorgy Pálfi
Vampire Hunter D (Banpaia Hanta D, 2000) Yoshiaki Kavajiri, Jack Fletcher

THS #4 (2007):
Akumu Tantei (Akumu Tantei, 2006) Shinja Tsukamoto
All Night Long 2 (Ooru naito rongu 2: Sanji, 1995) Katsuya Matsumura
Día de la Bestia, El (Den bestie, 1995) Alex de la Iglesia
Fright Night (Hrůzná noc, 1985) Tom Holland
Fritt Vilt (Cold Prey, 2006) Roar Uthaug
Funny Man (Kašpárek zabiják, 1994) Simon Sprackling
Guyver, The (Mutronics, 1991) Screaming Mad George, Steve Wang
Henry: Portrait of a Serial Killer (Henry: Portrét sériového vraha,1986) John McNaughton
House with the Laughing Windows, The (Casa dalle finestre che ridono, 1976) Pupi Avati
Invisible, The (Osynlige, Den, 2002) Joel Bergvall, Simon Sandquist
Mangler Reborn, The (2005) Matt Cunningham, Erik Gardner
Maximum Overdrive (Vzpoura strojů, 1986) Stephen King
Monster Squad, The (Záhrobní komando, 1987) Fred Dekker
Primeval (Po stopách zabijáka, 2007) Michael Katleman
Unseeable, The (Pen choo kab pee, 2007) Wisit Sasanatieng
Untold Story (Baat sin faan dim ji yan yuk cha siu baau, 1993) Danny Lee, Herman Yau
White Noise 2: The Light (Hlas Smrti 2: Světlo, 2007) Patrick Lussier
Wisdom of Crocodiles, The (Tajemství krokodýlů, 1998) Po-Chih Leong

Krátkometrážní filmy a seriály:
Imprint (epizoda ze seriálu Masters of Horror, 2005) Takashi Miike
Under the Bed (epizoda ze seriálu Outer Limits, 1995) René Bonniere
Neusínej! (Don’t Fall Asleep!, 2007) Roman Vojkůvka
Epizody ze seriálu Tales from the Crypt:
- Dig That Cat...He’s Real Gone (Devět životů, 1989) Richard Donner
- And All Through The Night (Hoj, ty štědrý večere, 1989) Robert Zemeckis
- Four-Sided Triangle (Čtyřstranný trojúhelník, 1990) Tom Holland
- Television Terror (Televizní terror, 1990) Charles Picerni
- Three’s a Crowd (Tři už jsou dav, 1990) David Burton Morris
- Ventriloquist’s Dummy (Břichomluvec, 1990) Richard Donner
- Korman’s Kalamity (Kormanův problém, 1990) Rowdy Herrington
- Dead Right (Pravda zabíjí, 1990) Howard Deutch
- Split Second (Dřevorubecká, 1991) Russell Mulcahy

THS #5 (2008):
30 Days of Night (30 dnů dlouhá noc, 2007) David Slade
Behind the Mask: The Rise Of Leslie Vernon (2006) Scott Glosserman
Dead Silence (Zlověstné ticho, 2007) James Wan
Diary of the Dead (Deník mrtvých, 2007) George A.Romero
Highway to Hell (Pozdrav z cesty do pekla, 1992) Ate de Jong
Inside (Á l’intérieur, 2007) Alexandre Bustillo & Julien Maury
Laberinto del Fauno, El (Faunův labyrint, 2006) Guillermo del Toro
Let's Scare Jessica to Death (1971) John D.Hancock
Mucha Sangre (2002) Pepe de las Heras
Orfanato, El (Sirotčinec, 2008) Juan Antonio Bayona
Paperhouse (1988) Bernard Rose
Primitif (Primitives, 1978) Sisworo Gautama Putra
[REC] (Rec, 2007) Jaume Balagueró, Paco Plaza
Rogue (2007) Greg McLean
Ruins, The (Ruiny, 2008) Carter Smith
Signal, The (Signál, 2007) David Bruckner, Dan Bush, Jacob Gentry
Silk (Guisi, 2006) Chao-Bin Su
Split Second (Zlomek sekundy, 1992) Tony Maylam
Untold Story 2 (Ren rou cha shao bao II: Tian shu di mie, 1998) Yiu Kuen-Ng
Zombie Strippers (Zombie striptérky, 2008) Jay Lee

Krátkometrážní filmy a seriály:
Le Bunker de la derniere rafale (1981) Jean-Pierre Jeunet
Came the Dawn (epizoda ze seriálu Tales from the Crypt, 1993) Uli Edel
Hush (epizoda ze seriálu Buffy The Vampire Slayer, 2000) Joss Whedon
Ward 13 (2003) Peter Cornwell

Vítězné filmy všech THS

2007-09-14T06:43:00.000-07:00

THS 1 (2004).

Jednoznačně největší ohlas si na prvním THS získal jeden z novějších snímků, inteligentní a mimořádně strašidelný DEAD END Jeana-Baptiste Andrey a Fabrice Canepy z roku 2003.

THS 2 (2005).

Největší ohlas si však na tomto ročníku vydobyl netradiční upírský snímek režisérky Kathryn Bigellow, NEAR DARK.

THS 3 (2006).

THS 4 (2007).

Vítězným snímkem čtvrtého THS byl nakonec po zásluze zvolen ambiciozní, naturalisticky mrazivý debut Johna McNaughtona z roku 1986, HENRY: PORTRAIT OF A SERIAL KILLER.

THS 2007

2007-08-05T14:14:00.000-07:00

Tak letos je to (bohužel) už za náma. THS 2007 aneb čtvrtý Tradiční horrorový sraz. Obitus už něco psal na House of O, a pravdu tam dí: nemá cenu to příliš rozvádět, protože je to celé jaksi nepřenosná zkušenost. Bylo to krásné, ale krátké (co je to 5 dní?), a kdo tam nebyl o dost přišel, atd. Zde je něco fotografií z této bohulibé akce. THS # 4. We will remember.

Kdo přijel vlakem, vystoupil v divočině. (Šenovské "nádraží".)

Mudr. Cabal a JAn jdou do hospody.

Sadako (Mi Nu-Chai) tentokrát nezaváhala a přijela. Pivo jí šlo k duhu.

Ostravák Paldini si THS nemohl nechat ujít.

Přijel i muž, který na Taverně (diskuzním klubu na Fantasy-Scifi.net) proslul jako tajemný Asfalt.

Rogue alias Elwin.

Jazzový saxofonista Slon byl jako vždy v dobrém rozmaru.

Petrius.

Cabal, Obitus a Mordenroth při projekci Funnymana.

Dostavili se i ukrajinští odborníci. Například Oli.G.

Kordus a Cabal. (Znalci jistě ocení stylové triko pana doktora.)

Apache diskutuje. To on rád.

Obitus diskutuje s Mordenrothem.

Mordenroth baví společnost.

Apache rozebírá se Sadako jakýsi filozofický problém.

tombac & Paldini.

Slon a Sadako.

Idylka při západu slunce. (Vpravo Aditu.)

Slon dělá stojku na chobotu, zatímco JAn diskutuje.

THS se zúčastnilo i několik velkých zvířat.
Například Amanda Krueger.

Po ránu (Mudr.Cabal).

Někdo se probírá, někdo umírá (Apache a Sadako).

Slon a Mordenroth snídají.

Kordus připravuje další projekci.

Bizarní interiér hájenky (trofeje zombivců).

Snídaně u fašisty.

Na chvíli se přišla podívat i místní horrorová omladina:
Gallar a Johny Hrb.

Čekání na utopence.

Imprint?

Ano, Imprint.

V přestávce mezi filmy (Petrius a Rogue).

Nic netušící mládež se baví sledováním undergroundových horrorů, zatímco...

...řepáci v dáli už něco větří. Bude slasher?

Jelení hlava z Evil Dead.

Obitus balí cigárko a připravuje se na interview s fanoušky.

Sadako se mazlí s panem Cthulhu.

Modrenroth, Pavla, Eva, Slon a Jana - noční debata na terase.

A to je všechno.
Tak zase příští rok.
Long live THS!

Co se dělo u trona

2007-07-02T01:31:00.000-07:00

Uživatel csfd tron, uvedl v měsících duben a květen tohoto roku na svém blogu Pennywise zajímavý seriál, v němž se různí fans zamýšlejí nad jedinou otázkou: "Je horror podřadný žánr?" Zde jsou odkazy na některé odpovědi:

Apache: tron-pennywise.blogspot.com/2007/04/apache-horor.html

choze: tron-pennywise.blogspot.com/2007/04/choze-horor_23.html

JohnnyD: tron-pennywise.blogspot.com/2007/04/johnnyd-horor.html

Martin Štefko: tron-pennywise.blogspot.com/2007/04/martin-tefko-horor.html

Luki: tron-pennywise.blogspot.com/2007/04/luki-horor.html

Obitus: tron-pennywise.blogspot.com/2007/05/obitus-horor.html

Myslím, že z těchto příspěvků si můžete sami udělat obrázek o tom, jak dnes uvažují různí fanoušci horrorového žánru, co preferují a jak žánr vnímají. Názory nejsou zdaleka jednotné, a já se k nim zcela záměrně zdržím jakéhokoliv komentáře.

Nejlepší horrory 80.let - Část třetí: 1982

2007-06-05T06:14:00.000-07:00

Toho roku vznikly v podstatě jenom dva horrory, kterým je v našem seriálu nutno věnovat pozornost. Zato však zvýšenou. Vydají totiž za tisíce jiných. Kdykoliv vyslovíte to zaklínadlo o dvou slovech ("filmový horror"), pak se vám názvy těchto dvou snímků při následném defilé velkých i malých jmen dříve nebo později zákonitě rozblikají v mozku někde hodně vysoko na pomyslném žebříčku důležitosti. Jsou to totiž legendy. Právem.

Rok 1982 byl rokem THE THING.
John Carpenter měl tehdy za sebou už dva kvalitní horrorové počiny (Halloween a Mlhu) a toho roku byl obzvlášť neklidný. Rozhodl se natočit svou vlastní adaptaci povídky sci-fi autora Johna W. Campbella Who Goes There? (poprvé vyšla v roce 1938), s jejímž filmovým zpracováním z roku 1951 (The Thing from Another World) nebyl jako divák nikdy zcela spokojený. Měl svou vizi, a jeho cílem bylo co nejvíce vyždímat horrorový potenciál námětu. V období vrcholící studené války byl studený antarktický svět více než vhodným prostředím k vytváření mrazivých asociací v divákově podvědomí, a polární stanice sehrála v moderním světě mnohem příznačnější a realističtější úlohu strašidelné destinace než například goticky romantizující středověké sídlo či kosmická loď - abych postihl co nejširší rozhraní. Tato lokalizace dějiště hrůzy je jednou ze základních výher snímku. Hrady jsou v očích přesyceného diváka už poněkud old fashion kulisou, a vesmírné lodě mají zase punc poněkud (vědecko) fantastické rekvizity, na to, aby je obecenstvo nebralo s předem daným nadhledem. Hlavní efekt (STRACH) pak v takových případech mívá u jedinců vybavených méně bujnou fantazií občas problém se svým dostavením se na scénu.
Výhoda stanice polárníků kdesi na Antarktidě spočívá už v tom, že lidé o takových místech obvykle málo vědí. Ne že by toho věděli o hradech, strašidelných domech a kosmických plavidlech o moc víc, ale tady najednou mají pocit, že nejsou tak úplně doma. Semínko nejistoty je zaseto.

Mrazení spolehlivě vyvolává už samotná věčná zima, panující v ledové pustině. Efektně ji v tom podporuje minimalisticky osudový hudební motiv slavného Ennia Morriconeho.
Další důležitou kartou v Carpenterově rukávu je skutečnost, že do filmu neobsadil žádné ženy. A věřím, že ho to ani nenapadlo. Politická korektnost tehdy ještě naštěstí nenutila producenty snímku propašovat do děje nějakou tu modelku v roli inteligentní vědecké pracovnice, a tak si mohla Věc zachovat jedno ze svých specifik. Ještě větší úlohu hraje tato skutečnost dnes, kdy nikoho nepřekvapí, že se v horroru Descent kromě monster vyskytují už jen odvážné a silné jeskyňářky s nervy jako provazy. A nepřekvapilo by mě, kdyby to v dalším zpracování The Thing všechno zmákl tým složený už jen ze samých drsných a houževnatých polárnic. Taková je doba.
Ale vraťme se zase pěkně zpátky do požehnaného roku 1982. Protože to je to, oč tu kráčí. A pojďme přímo k Věci. Jako už několikrát v tomto seriálu, dáme teď slovo odborníkovi:

"Carpenterova vize jde oproti jiným SF filmům mnohem dál nejen v otázce lidského charakteru v napjaté situaci, ale i v otázce jeho ceny. Tváří v tvář mimozemskému vetřelci lidé ztrácejí lidskost všemi možnými způsoby. Temný, nezapomenutelný film, který se možná zařadí mezi klasiku."

Toto napsal kritik Peter Nicholls v době uvedení snímku do kin, a dnes už víme, že jeho proroctví bylo pravdivé. The Thing je jednoznačně klasikou, a v mnoha anketách o nejlepší filmový horror obsazuje pravidelně nejvyšší příčky. A častokrát i tu úplně nejvyšší. Je to tím, že Věc univerzálně splňuje všeobecná kritéria, kladená diváckou obcí na horrory. Je dodnes schopen vyvolat strach - emoci u horrorů obvykle nejvíce žádanou. A to i přesto, že se občas objevují názory (hlavně mezi velmi mladými diváky), že Věc po trikové stránce zestárla, a o strachu nemůže být řeči. Nemohu si pomoct, ale v éře, kdy se ve fantastických filmech běžně objevují digitální triky natolik průhledné, že berou divákovi jakoukoliv iluzi ukotvení v realitě (což je v horroru jeden z vůbec nejsilnějších základních kamenů), The Thing působí stále tak realisticky a strašidelně, jak jen to vůbec jde. A i kdyby se tato doměnka ukázala být mylnou, paranoia, která ovládá postavy filmu (netušící kdo z nich už je, a kdo stále ještě není napaden mimozemským organismem), a paranoidní svět internetu, ve kterém nikdo neví kdo je kdo, a všichni můžou být kýmkoliv, mají k sobě poměrně blízko. A to je další z důvodů, proč má tento film moc i po letech oslovovat stále nové generace fanoušků.

Rok 1982 ovšem nebyl jen rokem Věci.
Byl také rokem POLTERGEISTA.
Málokterý filmový horror byl do té doby tak úspěšný jako tento snímek, kombinující v sobě prvky ghost story s motivem strašidelného domu. Bylo tomu tak především díky neobvyklému, a v žánru velice ojedinělému pojetí, jaké autoři snímku - režisér Tobe Hooper a scénarista a producent Steven Spielberg - zvolili.
Netradiční byl už jejich přístup k látce: Vybralii si totiž formu tzv. rodinného filmu, která v té době ještě nebyla tak všeobecně profláklá, a zdaleka neiritovala (zdánlivě) náročnější diváky tak jako dnes, kdy je tradiční model rodiny tzv. out. Proto také film budí mezi mladším obecenstvem poměrně kontroverzní reakce. Někdo si může hrdiny filmu zamilovat (na tomto místě rád zmíním oba rodiče, malou Carol Ann, a také trpasličí spiritistku, která se později objevila ještě v několika horrorech), a ocenit celkově pozitivistické ladění snímku, v němž síla rodiny vzdoruje silám zla, někdo může být takovou vizí přímo zhnusen.
Tyto pohledy ovšem nic nezmění na originalitě Poltergeista. Tím je míněna originalita pojetí snímku, nikoliv originalita samotného námětu. Přesto je nutno uznat, že tvůrci si se starým známým námětem strašidelného domu inovativně vyhráli, a výborně využili hlavně motiv obvyklých dětských nočních můr: Děsivý strom za oknem dětského pokoje, oživlé hračky atd. Zkrátka nepřišla ani v horroru vždy působivá konfrontace záhrobních sil a moderní techniky.
Jakoby si otec přívětivého E.T. Mimozemšťana s původcem znepokojivého Texaského masakru motorovou pilou rozdělili role na hodného a zlého (přičemž tyto role přirozeně vycházejí z výše zmíněných děl), a oba přitom rozhodně nemíní potlačovat vklad toho druhého. Naopak, navzájem se ještě podporují.

V Poltergeistovi vidíme poklidný život letního maloměsta, zpestřený občasnými malichernými sousedskými hádkami, sledováním baseballového zápasu, běžné radosti a strasti rodinného života. To všechno ve výsledku působí vyrovnaným, optimistickým dojmem, prostou silou jistoty rodinného zázemí a nenapodobitelným kouzlem bezpečného světa, viděného dětskýma očima. Prostě dokonalá idylka, po které většina z nás nepokrytě nebo alespoň ve skrytu duše touží. V tomto zřejmě spočívá hlavní Spielbergův přínos.
Když se pak nad tím vším zatáhne mrak v podobě záhrobních sil, nabývajících stále větší moci, idylka se ztrácí, a my pozorujeme jak rodina obstojí v tvrdé zkoušce, která je na ni seslána. Nebyla náhodou ta hřejivost, jenž vyzařovala z úvodních scén filmu, pouhou iluzí, která se rozplyne tváří v tvář krutému úderu démonického nadpřirozena? A tady zase cítíme, jak se v sedle objevuje Tobe Hooper.
Poltergeist není jen další duchařina. Je to hlavně jeden z nejvíce pozitivistických horrorů, jaký byl kdy natočen. Oslava rodiny je v podstatě jeho hlavním a možná jediným poselstvím. Přesto nepostrádá mrazivé a překvapivé momenty, stejně jako smysl pro tajemno a strach (především ten dětský). Kromě obrovského komerčního úspěchu, a v žánru běžně nevídaného pozitivismu, je vyjímečný také tím, že jde prakticky o jediný slavný horror, eřmezen odkin méretk ev.
(Pokud jste film už viděli, můžete si tento zrcadlově obrácený spoiler s klidem přečíst. Vy ostatní se na Poltergeista raději v klidu podívejte.)

A to je po dlouhé době ode mě zatím vše. Že jsou dva filmy málo? Myslím, že v tomto případě ne. Protože, co si budeme nalhávat: Osmdesátý druhý už stejně navždy zůstane TÍM ROKEM, kdy na Antarktidě našli VĚC, a malá Carol Ann řekla své THEY’RE HERE.

50 nejlepších horrorových povídek od A do Z.

2006-12-03T13:23:00.000-08:00

Zdravím všechny milovníky kvalitní literatury, horroru a dalších dobrých věcí z přírody. Sice jsem se tu s vámi pro tento rok už jednou rozloučil, ale občasný bonus (abych nevypadl z formy a abyste sem nezapomněli chodit) jistě nezaškodí. Tenhle příspěvek berte jako zodpovědný pokus o vytvoření seznamu padesáti nejlepších u nás vydaných horrorových povídek. Jsou řazeny abecedně (podle jejich českého názvu) a u každé z nich najdete nějaké to info a krátký komentář. Pokud jsem něco označil hvězdičkou, znamená to, že kniha, z níž povídka pochází, je sbírkou vydanou pod jménem jejího autora. Zbytek jsou antologie, obsahující povídky různých spisovatelů. Snad bude tento seznam dobrým vodítkem každému, kdo má zájem poznat z horroru něco víc než jen filmy.
PS: Jako asi každý podobný počin, i tento výběr určitě není dokonalý. Ale snaží se o to...

Clive Barker: AZRAEL A JACK
("První kniha krve" - Laser, 1994) *
The Yattering And Jack, 1984
Nejprovokativnější horrorový autor 80.let ve vyjímečně humorněji a zároveň hluboce lidsky laděné próze.

Keith Roberts: BOULTEROVI KANÁŘI
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
Boulter’s Canaries, 1965
Nepřímý a podstatně strašidelnější předchůdce Krotitelů duchů. Konfrontace nadpřirozena a (tehdy) moderní techniky v jedné z nejlepších duchařin, jaká byla napsána.

Grant Morrison: BRAILLOVA ENCYKLOPEDIE
("Nebezpečné vztahy" - Talpress, 1997)
The Braille Encyclopaedia, 1991
Silně provokativní, sadistické, bizarní, přitom však stále umělecky kvalitní dílo, tématicky i zpracováním inspirované Barkerovými Knihami krve. Povídkový debut slavného comicsového scénáristy.

Henry Kuttner: BYL TO DÉMON
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970 / "Hlas krve" - Najáda, 1996)
Call Him Demon, 1946
Jeden z nejlepších horrorů všech dob fantasticky pracuje s využitím dětské imaginace.

Brian Lumley: CESTA DOMŮ
("Hlas krve" - Najáda, 1996)
No Way Home, 1975
Jedna z nejlepších strašidelných povídek na téma alternativních světů.

Robert Aickman: ČEKÁRNA
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
The Waiting Room, 1964
Půvabná ghost story na téma cestování vlakem.

Graham Masterton: DECH MINULOSTI
("Nebezpečné vztahy" - Talpress, 1997)
Rococo, 1991
Masterton sleduje postupně se prohlubující šílenství ženy, klesající stále níže na společenském žebříčku. Napsáno speciálně pro antologii erotických horrorů.

Stephen King: DĚTI KUKUŘICE
("Noční směna" - Mustang, 1996) *
Children Of The Corn, 1977
Přestože tu King lehce vykrádá španělský film ¿Quién puede matar a un niño? (který se zase inspiruje bradburyovskými motivy dětí zabijáků), jde o nanejvýš brilantní „autoturistický“ horror.

H. P. Lovecraft: DIVÁK
("Šepot ve tmě" - Mladá fronta, 1992) *
The Outsider, 1920
První úspěšná Lovecraftova povídka je poněkud netypickým představitelem jeho díla. Dobře budovaná atmosféra tajemna a vznosné monumentálnosti je spolu s pěknou pointou hlavním kladem této dark fantasy. Pro mě osobně nejlepší Lovecraft.

Stephen King: DOLANŮV CADILLAC
("Noční můry a snové výjevy: Dolanův cadillac" - Beta, 2004) *
Dolan’s Cadillac, 1989
Asi poslední opravdu kvalitní povídka Stephena Kinga mimo jiné lehce odkazuje na Poeův Sud vína amontilladského. O pár desetiletí dříve udělal totéž (ovšem mnohem zřetelněji) Bradbury ve vynikající Usher II. King pak skládá nenápadnou poctu oběma klasikům.

E. C. Tubb: DRZOUN
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
Fresh Guy, 1958
Co budou dělat upíři, vlkodlaci, ghůlové a další monstra po atomové válce? Toť téma této malé, ale kultovní dark fantasy.

William Hope Hodgson: HLAS VE TMĚ
("Hlas krve" - Najáda, 1996)
The Voice In The Night, 1907
Zanedlouho uplyne sto let od chvíle, kdy tento vynikající zástupce subžánru hrůzostrašných námořnických historek spatřil světlo světa.

Charles Dickens: HLÍDAČ
("Hlas krve" - Najáda, 1996)
The Signal-Man, 1866
Vynikající horror klasika anglické literatury. Dodnes možná nejlepší duchařská povídka vyšla už před celými stočtyřiceti lety.

Bram Stoker: INDIÁNSKÁ ŽENA
("Warlock: Brutal horror #1" - Gehenna Publishing, 1994)
The Squaw, 1893
Gotický hrad, železná panna a jedna černá kočka. Chválená i zatracovaná povídka autora nejslavnějšího upírského románu.

Joe R. Lansdale: JÁMA
("Bizarníma rukama" - AF 167, 1998) *
The Pit, 1987
Vynikající kus z pera tvůrce westernových a zombie horrorů, na téma „civilizovaný člověk versus burani“.

Jerome Bixby: JE TO DOBRÝ ŽIVOT
("Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla na dobrou noc" - ABR, 1995)
It’s A Good Life, 1953
Geniální science fiction, zamýšlející se nad absurditou situace, kdy moc je plně v rukou nesvéprávného jedince. Mnohým důvěrně známá věc, zde dovedená do mrazivě obludného rozměru.

Clive Barker: KRÁL SYROHLAV
("Třetí kniha krve" - Laser, 2001) *
Rawhead Rex, 1984
Reprezentatavní zástupce všech horrorů s tématem „nadpřirozené monstrum na lovu“.

Roald Dahl: KŮŽE
("Jedenadvacet polibků" - Mladá fronta, 1986) *
Skin, 1952
„Malířský horror“. Mistr neobvyklých nápadů, černého humoru a vyšperkovaných point v jedné ze svých nejoriginálnějších povídek.

Mark Ryder: LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT
("Warlock: Brutal horror #1" - Gehenna Publishing, 1994)
O autorovi ani povídce nejsou známy žádné bližší údaje.
Velice zábavný nekrofilní fórek od neznámého autora. (V časopise Ikárie vyslovil recenzent doměnku, že jde o povídku českého autora, píšícího pod pseudonymem.)

Shirley Jackson: LOTERIE
("Hlas krve" - Najáda, 1996)
Lottery, 1948
Stěžejní dílo temné královny psychologického děsu. V různých anketách o nejlepší horrorovou povídku se už léta umisťuje obvykle na samém vrcholu.

William F. Nolan: MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
("Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970)
The Small World Of Lewise Stillmana, 1957
Temná a silně působivá sci-fi o mimozemské invazi ukrývá ve svých posledních řádcích brilantní a zcela nečekanou pointu. Ve své době byl Nolan i díky tomuto skvostu považován za velký objev fantastické literatury, jsa propagován samotným Bradburym.

George Langelaan: MOUCHA
("Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970)
The Fly, 1957
Horký kandidát na post nejlepší strašidelné povídky, jaká byla kdy napsána. Langelaan zde využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Moucha začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Autor dokázal všechny použité ingredience s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku, jenž nelze číst jinak než jedním dechem.

Kim Newman: MUŽ, KTERÝ SBÍRAL BARKERA
("The Year’s Best Horror, Povídky: I" - Classic, 1994)
The Man Who Collected Barker, 1990
Vtipná anekdota, která pobaví všechny sběratele horrorů a příznivce i nepřátele Clivea Barkera.

Stephen King: NA DOBROU NOC
("Mrtví se někdy vracejí" - Odeon, 1992 / "Noční směna" - Mustang, 1996) *
One For The Road, 1977
Upířina, která začíná ve vyhřáté hospodě uprostřed jedné tuhé zimy. Nejlepší Kingova povídka.

Stephen King: NEKUŘÁCI a.s.
("Mrtví se někdy vracejí" - Odeon, 1992 / "Noční směna" - Mustang, 1996) *
Quitters, Inc, 1978
Pravá noční můra každého náruživého kuřáka a nejvtipnější povídka Stephena Kinga.

Richard Matheson: NOEMOVY DĚTI
("Hlas krve" - Najáda, 1996)
The Children Of Noah, 1957
Co se stane, když na americkém venkově překročíte povolenou rychlost a všimnou si toho místní policajti. Proslulá Mathesonova klasika je již půl století ozdobou mnoha antologií.

William Wymark Jacobs: OPIČÍ TLAPKA
("Půlnoční povídky" - Albatros, 1989)
The Monkey’s Paw, 1901
Znalost této klasické povídky je pro ctitele žánru prakticky povinností.

David Morrell: ORANŽOVÁ JE BOLEST, MODRÁ ŠÍLENSTVÍ
("Hrůzný čas: Strach ve světě science fiction" - Mustang, 1996)
Orange is for Anguish, Blue for Insanity, 1988
Další „malířský“ horror. Za tento kousek dostal Morrell Cenu Brama Stokera plným právem. Nejlepší hrůzostrašná povídka posledních dvaceti let.

William Sambrot: OSTROV HRŮZY
("Alfred Hitchcock uvádí: Má oblíbená strašidla" - ABR, 1995)
Island Of Fear, 1958
Ve Středozemním moři je spousta ostrovů. Některý z nich může skrývat smrtelné tajemství.

Stephen Grendon: PÁN Z PRAHY
("Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970)
A Gentleman From Prague, 1944
Pro tuzemského čtenáře je příběh zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady. Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Jan Zábrana (editor této významné antologie z roku 1970) Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Dnes už se ví, že Grendon byl pseudonym jednoho z Lovecraftových učedníků, Augusta Derletha.

Roger Zelazny: PIJAVICE Z NEREZ OCELI
(Horror magazín, cca 1996)
The Stainless Steel Leech, 1963
Vysoce zajímavý kousek, v němž se na hřbitově světa budoucnosti potkává upír-robot s upírem skutečným.

Robert Bloch: PLÁŠŤ
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
The Coat, 1939
Opět upířina, navíc odehrávající se na Halloween – co víc si může fanoušek přát. Tenhle kousek ještě k tomu pochází od autora předlohy k Hitchcockově legendárnímu filmu Psycho.

Stephen King: PRÁM
("Hodina děsu" - Odeon, 1992) *
The Float, 1982
Kingova nejstrašidelnější povídka.

Gregory Nicoll: PRÁZDNÝ ÉTER
("The Year's Best Horror, Povídky: II" - Classic, 1995)
Dead Air, 1988
Uzavřený prostor bývá velice dobrým zdrojem hrůzy. Tento příběh se neodehrává na gotickém hradě, ve strašidelném domě či na kosmické lodi, ale ve studiu rockového rádia, v němž právě probíhá hodina s Blue Öyster Cult.

Robert Silverberg: PŘICHÁZÍ A ODCHÁZÍ
("To nejlepší z horroru a fantasy", cca 1996)
Originální název a rok prvního vydání budou doplněny.
Nenápadná, přesto brilantně atmosférická mystérie o záhadném domu, který se jednou za čas objevuje a zase mizí.

Algis Budrys: PSOVOD
("Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla nejstrašnější" - ABR, 1995)
Master Of The Hounds, 1966
Fantasticky promyšlený příběh plný zvířecího i lidského terroru, napsaný autorem, jenž později jako jeden z prvních rozeznal talent Stephena Kinga.

Daphne du Maurier: PTÁCI
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
The Birds, 1952
Vynikající kousek, podle kterého natočil Alfred Hitchcock svůj slavný snímek. Povídka na rozdíl od filmu nezestárla.

Clive Barker: PŮLNOČNÍ VLAK SMRTI
("První kniha krve" - Laser, 1994) *
The Midnight Meat Train, 1984
Nervy drásající horror z newyorského metra. Barker ve vrcholné formě.

Stephen King: ŘÍMSA
("Mrtví se někdy vracejí" - Odeon, 1992 / "Noční směna" - Mustang, 1996) *
The Ledge, 1976
Kingova nejnapínavější povídka. Ideální čtení zejména pro lidi trpící závratí.

Roald Dahl: SKOPEC NA PORÁŽKU
("Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970 / "Jedenadvacet polibků" - Mladá fronta, 1986) *
Lamb To The Slaughter, 1955
Chcete geniální černohumornou detektivku? Mistr point a šílených nápadů ji napsal právě pro vás.

Brian Lumley: SLUNCE, MOŘE, TICHÝ KŘIK
("Dotek zla" - Polaris, 1992)
The Sun, The Sea And The Silent Scream, 1988
Opět Středozemní moře: Jeden ostrov a párek Angličanů na dovolené svých snů. (Svých nejčernějších snů...)

Joe R. Lansdale: S MRTVOLÁKAMA V POUŠTI KADILAKŮ
("Bizarníma rukama" - AF 167, 1998) *
On The Far Side Of The Cadillac Desert With Dead Folks, 1989
Zombie western, za který Lansdale zaslouženě obdržel cenu Brama Stokera.

Stanley Ellin: SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970)
The Speciality Of The House, 1948
I u nás slavná a mnohokrát kopírovaná povídka, známá též z televizní adaptace s Jiřím Lábusem v hlavní roli.

R. Chedwyn-Hayes: STĚHOVÁNÍ
("Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994)
Moving Day, 1987
Velice strašidelná komedie o třech hodně divných tetičkách a jejich drahém synovci.

Brian Lumley: TENCÍ LIDÉ
("Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994)
The Thin People, 1987
Kult. Skvělý hospodský horror o dvou alkáčích na periferii Londýna začíná v hospodě Na nádraží. Škoda jen, že dostupnější překlad v Lumleyho sbírce Nekros není z nejlepších, a poškozuje tak jedinečnou atmosféru díla.

Michael Shea: TLOUŠTÍK
("Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994)
Fat Face, 1987
Tenhle kousek přímo vybízí k filmovému zpracování. Umím si představit, že by se toho chopil William Friedkin nebo John Carpenter.

Ray Bradbury: USHER II.
("Marťanská kronika" - vydáno mnohokrát u různých nakladatelství) *
Usher II, 1950
Asi nejgeniálnější parafráze na dílo jiného autora, jakou jsem kdy četl.

Ray Bradbury: VÍTR
("Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970 / "Kaleidoskop" - Odeon, 1989) *
The Wind, 1943
Jeden z nejlepších horrorů Raye Bradburyho je z velké části záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.

Henry Slesar: VOLÁNÍ Z MRAKODRAPU
("Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla na dobrou noc" - ABR, 1995)
Originální název a rok prvního vydání budou doplněny.
Mistrovská povídka o tom, že pomsta chutná nejlépe za studena. V tomto případě doslova.

Ray Bradbury: ZÁSTUP
("Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 a 1970 / "Kaleidoskop" - Odeon, 1989) *
The Crowd, 1943
Být uvězněn v nabouraném autě, zatímco se k vám blíží hrůzný zástup – toť jedna z nejděsivějších vizí, jaké si lze představit. Bradbury ji použil jako základ k ještě rafinovanějšímu příběhu.

Nejlepší horrory 80.let - Část druhá: 1981

2006-09-06T12:51:00.000-07:00

První výlet do 80.let jsme ukončili snímkem natočeným na motivy románu Stephena Kinga. Ten druhý začneme filmovou podobou bestselleru Petera Strauba - muže, který výrazně ovlivnil Kingův styl psaní, a později s ním dokonce spolupracoval na dvou románech - Talisman a Černý dům). Tvůrci GHOST STORY, Lawrence D. Cohen (na kontě má např. scénář k De Palmově Carrie) a režisér John Irvin, neměli přehnané ambice Stanleyho Kubricka. Šlo jim jen o to, natočit poctivou adaptaci kvalitního hrůzostrašného příběhu. Nehodlají experimentovat - jejich pojetí horroru je spíše klasické, než moderní za každou cenu. Zároveň ale nechtějí diváka o nic ošidit. Žádné pohrávání si s nadsázkou, ani spiklenecké pomrkávání, jež se bohužel stalo právě v 80.letech mezi některými módou. Podobné snahy by ostatně látce, kterou snímek zpracovává, moc neprospěly. Že jde o starou školu, může napovědět i obsazení rolí oněch čtyř gentlemanů, sdílejících společně jedno hrůzné tajemství z mládí, a kteří nyní, po mnoha letech, musí čelit pomstě ze záhrobí: Douglas Fairbanks Jr., Fred Astaire, Melvyn Douglas a John Houseman – staré páky, které na vlastní kůži zažily slavnou éru předválečného Hollywoodu.
V Ghost Story probíhá vše ve vážné rovině. A ta horroru slušela odjakživa nejvíc. Jediné, co tomuto kvalitnímu filmu scházelo, aby se proslavil, je nějaký prvek, který by ho zpopularizoval masám. Moment, kterého by se dav chytil drápkem, jako tomu bylo v případě efektní proměny ve stejně starém snímku Americký vkodlak v Londýně. Takhle zůstává Ghost Story dnes trochu zapomenutým, ale poctivým horrorem, který nezklame žádného diváka, schopného ocenit inteligentní a dobře natočený duchařský příběh.

Když už jsme snímek AN AMERICAN WEREWOLF IN LONDON (zcela záměrně) nakousli, podívejme se na něj trochu podrobněji. Hned v úvodu je třeba uvést, že film uspěl především u amerického publika, a zatímco evropská kritika jej svorně strhala, americká k němu zaujala víceméně přesně opačné stanovisko. Hlavním kamenem úrazu je nejspíš černý, místy až lehce morbidní humor, kterým je snímek protkán jako červenou nití. Přitom strašidelné scény naopak disponují velkou silou, a o doteky hrůzy rozhodně není nouze. Ono neustálé střídání krvavě brutálních a mrazivých sekvencí s odlehčujícími úsměvnými momenty však může nejednoho diváka uvést do rozpaků.
Mnoho příznivců filmu má však na věc úplně jiný nazor, jak dokazuje citát z recenze na stránkách věnovaných britským horrorům: „Dost možná nejlepší horrorový film, jaký byl kdy natočen. A to z mnoha důvodů. Zatraceně – je to pořád tak strašidelné, jako před dvaceti lety. O kolika jiných filmech tohle můžeme říct?“
Nutno uznat, že co se týče úvodní atmosférické čtvrthodiny z anglických vřesovišť, některých snových sekvencí, a děsuplné scény z londýnského metra, nelze než s tímto tvrzením souhlasit.

Otázkou zůstává, jestli by Americký vlkodlak nebyl natočen v mnohem vážnějším duchu, kdyby se jej podařilo realizovat už v 70.letech, jak o to John Landis (režisér a scénárista v jedné osobě) původně usiloval. Na druhou stranu není jisté, zda by už tehdy mohla vzniknout tak dokonalá a detailní triková sekvence, jakou je proměna hlavního hrdiny v odpudivého lykantropa, díky níž se film i jeho tvůrce proslavili.
Dalším originálním a v žánru vskutku nezvyklým prvkem, je zařazení množství popových písní, většinou ze 60.let. Ty výrazně odlehčují temnou atmosféru příběhu, a vytváří krátkodobou iluzi bezstarostné prázdninové komedie. Každý z těchto songů (v paměti asi nejvíce utkví chytlavý „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival) se tématicky nějak vztahuje k vlkodlačímu tématu – všechny totiž mají v názvu slovo měsíc.
Landis si rázem získal mezi fanoušky pověst nového mistra žánru, a mezi producenty (vzhledem k výraznému kasovnímu úspěchu filmu) punc zdatného moneymakera. Rok nato mu byla z tohoto titulu svěřena režie horrorem ovlivněného, a tehdy suverénně nejnákladnějšího videoklipu všech dob. Ale o tom zase příště.

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80.let tak trochu roztrhl pytel. Američan Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat Johnu Landisovi snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu.
I tak nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé, srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevývaženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin:
„Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International.

Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd).
Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru:
„To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“

Nutno dodat, že přes úspěch obou výše zmíněných filmů, které vzbudily krátkodobý zájem o lykantropii, se žádný následný vlkodlačí boom nekonal. Horror 80.let se pak (s vyjímkou několika obskurních španělských záležitostí) ubíral zcela jiným směrem. Pokud se někdo k lykantropickému tématu vůbec vracel, činil tak hlavně formou bláznivé komedie, jakou byl např. v roce 1985 Teen Wolf s Michaelem J. Foxem v hlavní roli. Jinak prakticky veškeré dění na této scéně obstarávala další pokračování The Howling.

David Cronenberg, kontroverzní Kanaďan, vždy spolehlivě zneklidňující svými chladnými vizemi, už předchozím filmem (The Brood,1979) sáhl až někam k samotnému vrcholu koncentrované hrůzy. Jeho následující snímek SCANNERS se vydává na teritorium čistého science fiction, příběhem o souboji uměle vyvinutých telepatů. Ale nebyl by to Cronenberg, aby téma nevyužil k co nejpůsobivějšímu, šokantnímu předvedění dříve neviděného. Všudypřítomná, osudově temná atmosféra, maximálně odlidštění (a přece tak lidští) hrdinové, a vybuchující hlavy - to jsou hlavní znaky Cronenbergova prvního filmu pro 80.léta.
I když jako režisér zachovává svůj typický nekomerční styl a jako scénárista se drží svých oblíbených témat (mutace, psychoterapie, medicínské experimenty), příběh je tentokrát záměrně akčnější, jednoznačnější a méně bizarní, než většina jeho ostatní tvorby. A to je (společně s lákadlem vybuchujících hlav) jeden z důvodů jeho prvního komerčního úspěchu. Díky němu se Cronenbergovi konečně podařilo upoutat pozornost významných producentů a zamířit z totálního undergroundu do světa vysokorozpočtových filmů. Značná popularita Scanners vedla o deset let později ke vzniku dvou volných pokračování, natočených Cronenbergovým krajanem Christianem Duguayem (známým v současnosti zejména díky televiznímu filmu Hitler: Vzestup zla).

Lucio Fulci znamená pro filmový horror přibližně totéž, jako Sergio Leone pro western. Spolu s Dario Argentem se dělí o pomyslný trůn krále italského horroru, a má obrovské množství oddaných fanoušků nejen mezi gore maniaky, ale též je obdivován řadou intelektuálských kritiků. Právě oni často zdůrazňují jeho ovlivnění surrealistou Luisem Buňuelem a filmem Andaluský pes.
Fulci je proslulý až pornograficky naturalistickým stylem, který se vyžívá v detailních záběrech na různě pojatou destrukci lidského těla zaživa, zejména pomocí žíraviny. Ovšem pravou obsesí Lucia Fulciho jsou oči. Neexistuje snad film, kde by nevěnoval lidskému oku zvýšenou pozornost. V jednom z jeho proslulých snímků (Zombie Flesh Eaters aka Zombi 2) můžeme vidět scénu, v níž do oka ženy vniká dlouhá dřevěná tříska. Podobných momentů najdeme ve Fulciho filmografii požehnaně.

Brutalita a násilí bývá v jeho díle alfou a omegou. Právě Fulci byl ve filmovém horroru průkopníkem, po němž už je v tomto směru těžké překonávat jakékoliv hranice. A THE BEYOND je jeho nejlepším a nejsilnějším snímkem. Je překvapivý hlavně tím, že přestože jej divák celou dobu vnímá jako příšernou slátaninu, někde pod tím dýchá dovedně ukryto skutečné umění. Poněkud nesourodá směs všemožných gore scén a jiných odporností je servírována s takovou samozřejmostí, zaujetím a obdivuhodným mistrovstvím, že člověku nezbývá, než to všechno prostě strávit. Fulci dokazuje, že hranice mezi uměním a kýčem, genialitou a šílenstvím, může být ještě tenčí, než by se mohlo zdát. A navíc: i když jsou všechny hrůzy tohoto snímku naprosto průhledně vykalkulované, The Beyond dokáže nahnat skutečný strach. Možná vám připadá nemožné, aby vás opravdu děsilo něco, co je až po okraj naládováno takovými kvanty slizké samoúčelnosti...
Tomuto filmu se to ale spolehlivě daří dodnes.

EVIL DEAD Sama Raimiho jistě snese označení „nejvýraznější horor roku 1981“, stejně tak dobře jako další, mnohem bombastičtější přívlastky. Autor článku si nyní dopřeje krátký oddech, a nechá k Lesnímu duchovi (jak se u nás tomuto filmu přezdívalo ve zlatých časech videa) promluvit daleko význačnější persony, než je on sám. Zlatý hřeb mnoha filmových dýchánků 80.let si extra přístup určitě zaslouží...

„Žádné tabu nezůstalo nedotčeno. Každý si najde něco, co by ho mohlo pohoršit. Podezření Američanů ve středních letech, co jsou mladí lidé vlastně zač, je triumfálně potvrzeno: příslušníci mladé generace jsou monstra.“

(Peter Nicholls: Fantastic Cinema, 1984)

„V celém příběhu vystupuje pouze pět osob, přátel, kteří se rozhodli strávit víkend v odlehlém, liduprázdném kraji, uprostřed lesa, v opuštěné chatě. (...) Tvůrci snímku nepřenechávají nic náhodě. Už v prvních minutách filmu se rozjásaní a zatím ještě bezstarostní studenti dostávají do nebezpečí života působením podivné síly, čímž je odstartovaná nepřetržitá gradace hrůzy, vedoucí až na hranici únosnosti. Přestože je natočen s mírně přimhouřeným okem, nemrká režisér zpoza kamery a nesděluje divákům důvěrně a infantilně, že to všechno je jenom jako.
Film vzbudil pozornost publika i odborníků už při svém prvním uvedení na tradičním festivalu fantastických filmů a horrorů ve španělském Sitges, zvláště poté, co přítomný reřisér, tehdy dvacetiletý (!) Samuel M. Raimi veřejně potvrdil, že jde o amatérské dílo! Skupina přátel, okouzlená žánrem, filmem a jeho technickými možnostmi se rozhodla, jen tak pro zábavu, natočit horror, při kterém by opravdu stydla krev v žilách. Přes prázdniny sehnali potřebný obnos, něco kolem milionu dolarů, odjeli z univerzitního městečka a začali natáčet. Výsledkem je téměř hodina a půl čisté koncentrované hrůzy, spolehlivě konkurující profesionálním snímkům. Film zručně balancuje na pomyslné hranici mezi hrůzou, vkusem a směšností, způsobem, který prozrazuje, že si tvůrci uvědomují, že všeho moc škodí a když se to přeženo, stává se z hrůzy výsměch hrůze.“

(Pavel Beneš, Encyklopedie fantastického filmu, 1994)

„Jedno z nejvirtuóznějších stylistických cvičení v historii filmu. Brilantní kamera, halucinační zvukové efekty a jednoduché, ale mimořádně funkční speciální efekty přispívají k neodolatelnému vizuálnímu dojmu snímku.“

(Hoffman’s Guide to SF, Horror and Fantasy Movies, 1991)

Pro zajímavost ještě dodejme, že Sam Raimi prošel po Evil Dead dlouhou cestou vývoje od nezávislého undergroundového tvůrce šokujících spektáklů, až k současnému postu režiséra hollywoodských megafilmů jako Spiderman či Spiderman 2.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Osmdesátý první rok naznačil směr vývoje filmového horroru do budoucna a jednoznačně potvrdil, že tento žánr je na vzestupu. Nyní už bylo jasné, že jeho možnosti nejsou zdaleka vyčerpány, ale že se naopak objevují nové cesty a bohatá naleziště, z nichž bude možno ještě dlouho čerpat.
Horor ukázal, že dokáže dovedně využívat nových filmařských technologií a zdokonalovat úroveň triků a speciálních efektů (viz. American Werwolf In London); že může počítat s mladou splatterpunkovou generací, která se nebojí odvážně překračovat pomyslné hranice, a s minimálními náklady spustit i takový karneval makabrózního děsu, jaký vidíme v Evil Dead.
Předvedl, že dokáže pracovat nejen s primárním strachem, ale tvořit i mrazivě precizní konstrukce odrážející klaustrofobní stres studené války (Scanners), či vytvářet snovým surrealismem ovlivněnou, ale přitom až fyzicky naturalistickou (a skutečně děsivou) estetiku hnusu (The Beyond).
A ještě v něčem byl tento rok zlomový: Dokázal totiž, že spojení horroru s humorem je v žánru zatím nepříliš využívaným, ale funkčním a komerčně perspektivním prvkem.
Když složíme všechny jmenované díly skládačky do sebe (a nezapomeneme přidat ani čerstvě rozjetou vlnu slasherů, odstartovanou už o rok dříve), dostaneme rázem mnohovrstvý, pestrobarevný obraz celé té kouzelné a dodnes v historii horroru snad nejvíce obdivované dekády.

Příště: Rok 1982.

Nejlepší horrory 80.let - Část první: 1980

2006-08-22T14:52:00.000-07:00

Legendární John Carpenter, až do 90.let nekorunovaný král amerického filmového horroru, přišel toho roku se snímkem THE FOG (Mlha), kde se opět objeví Jamie Lee Curtis a Donald Pleasence, osvědčené hvězdy jeho předchozího trháku Halloween (1978). I když Mlha v Carpenterově filmografii nijak nevyčnívá, jde rozhodně o solidní poctu hrůzostrašným námořnickým historkám, jaké do svých povídek zpracovávali mistři pera již v 19.století (viz. Edgar Allan Poe – Dobrodružství Artura Gordona Pyma z Nantucketu nebo William Hope Hodgson – Hlas ve tmě). Konfrontace nadpřirozených hrůz minulosti s racionálním světem dneška pak obvykle bývá živnou půdou nejednoho moderního horroru. Každý přece tuší, že pod rouškou přicházející mlhy se může skrývat ledacos, a moderovat noční rádio je bezpochyby činnost, která může podráždit leckterou záhrobní sílu. Carpenter sice ze svého námětu zdaleka nevymačkal vše co se dalo, ale na druhou stranu, i takto umírněný přístup, jaký zvolil, může mít svá plus. Film se v současnosti dočkal mimořádně nepovedeného remaku, který nezachránila ani jedna z mladých hvězdiček populárního seriálu Lost .

Daleko brutálnější podívanou, než je Carpenterova atmosférická duchařina, nabízí Ital Ruggero Deodato ve svém snímku CANNIBAL HOLOCAUST (Kanibalové). Film staví na střetu dvou odlišných kultur. Využívá přitom originální formu pseudodokumentu, podobnou té, jakou o dvě desetiletí později využili tvůrci Záhady Blair Witch. Naturalistické požírání nevycválaných filmařů lidožravými domorodci slavilo v dobách videománie mimořádný úspěch také u nás, i když je dnes možná těžké uvěřit, že drtivá většina diváků tehdy považovala tento film za skutečný dokument, ne fikci. V rámci tuzemské distribuce Deodatova snímku na DVD, bylo ostatně nedávno využito stejného reklamního tahu jako u Blair Witch Project, a jistě to v mnoha případech opět spolehlivě fungovalo. Pro nápaditou formu zpracování si Cannibal Holocaust zaslouží pozornost každého horrorového fanouška, i když výsledný dojem z filmu není skutečně nic pro náročné estéty ani milovníky tiché hrůzy.

Rok 1980 byl ve Velké Británii rokem televizního seriálu „HAMMER HOUSE OF HORROR“. Ten nabídl třináct samostatných epizod, z nichž každá je uzavřeným příběhem. Jde o jeden z posledních projektů kdysi slavného filmového studia Hammer, které v 50.letech recyklací osvědčených monster (Dracula, Frankenstein, Mumie) obnovilo zájem o horror, a dalo světu mnoho klasických snímků v čele s výbornými herci (např. Christopher Lee nebo Peter Cushing). Na přelomu 60. a 70.let pak Hammer několika odvážnějšími filmy důrazně připomenul význam upírů nejen jako záhrobních kreatur, ale také coby výrazných symbolů erotična (Lust For A Vampire, Twins of Evil nebo Vampire Lovers). Když seriál „Hammer House Of Horror“ uvedla o dva roky později polská televize, mnoho tuzemských diváků (kteří její vysílání zachytili) si nemohlo toto vzácné setkání s horrorem vynachválit. Za zmínku určitě stojí epizody jako The Silent Scream, kde exceloval Peter Cushing v roli ďábelského chovatele divé zvěře, Two Faces Of Evil o hrůzostrašných dvojnících, či rafinovaným erotičnem kořeněný Carpathian Eagle - jedna z prvních filmových příležitostí Perce Brosnana.

Zůstaňme teď ještě chvíli na půdě evropského horroru. Kultovní italský tvůrce Dario Argento načnul nové desetiletí surreálně-fantaskním horrorem INFERNO. Film o pátrání po Třech matkách, čarodějných bohyních ovládajících svět, je jako mnoho Argentových snímků poněkud nesouvislým sledem obrazů, v nichž je hlavní důraz kladen na tíživou snovou atmosféru a barevné tónování. Díky své výlučnosti má Argento úzký, ale velice oddaný okruh obdivovatelů, a mezi nejvýraznějšími představitely žánru zastává poměrně výlučné postavení. Je uznáván také menší částí odborné kritiky, která dnes v případě Inferna neváhá sáhnout i k takovému označení jako „nejvíce nedoceněný horror 80.let“.

Velice důležitým počinem pro následný vývoj filmového horroru se ukázal být FRIDAY THE 13th (Pátek třináctého) Seana S. Cunninghama. A nutno uznat, že už samotný název byl trefou do černého. Levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně.
Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem.
Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu jenom hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh.

Na závěr prvního dílu povídání o majstrštycích osmdesátkové filmové hrůzy, jsem si nechal jeden z vrcholných snímků této dekády. Je jím samozřejmě THE SHINING Stanleyho Kubricka.
Tento vyzdvihovaný i zatracovaný snímek byl natočen podle jednoho z raných románů Stephena Kinga, Osvícení (1977). Po mimořádném úspěchu fenomenální Carrie (1976, režie Brian De Palma) se staly romány tohoto módního autora horrorů vděčným námětem mnoha filmů. Kubrick tehdy ještě neměl na kontě žádný strašidelný snímek, a De Palmův úspěch byl pro něj výzvou. Usmyslel si tedy, že nejen natočí horror, ale že to bude rovnou nejlepší horror všech dob.

Příprava i natáčení filmu zabraly plné tři roky práce. Není tajemstvím, že jako člověk, který se v žánru příliš neorientuje, Kubrick pečlivě studoval všechny významné horrorové snímky 70.let (zvláště Omen a Exorcistu), a snažil se nejsilnější ingredience, které v nich objevil, transformovat do svého filmu. Kubrickova megalomanie a perfekcionalismus doháněly celý štáb na pokraj šílenství. Záběry byly natáčeny stále dokola, ze všech možných úhlů, a poté znovu a znovu puntičkářsky sestříhávány ve snaze o dosažení absolutní dokonalosti.

Jack Nicholson v roli neúspěšného spisovatele a správce hotelu, je zde na rozdíl od knihy (v níž je hlavní pozornost věnována jeho telepaticky nadanému synovi) hlavním objektem Kubrickova studia prohlubujícího se šílenství. I pro takovou hereckou personu, jakou je Nicholson, nebylo vůbec jednoduché uhrát svou roli podle hypernáročných představ režiséra. Další hlavní postavou a zároveň největším strašidlem ve filmu je samotný hotel Overlock. Jeho chodby, sály, a pokoje skýtající hrůzná tajemství, jsou pro snímek tím pravým a nejsilnějším zdrojem posvátného děsu.

Shining bývá dodnes obdivován hlavně diváky mimo okruh obce horrorových fanoušků, tedy - řekněme si to na rovinu - hlavně těmi, kteří horror jako žánr neberou zrovna za svůj, a ani mu příliš nerozumějí. Tedy stejnými lidmi, jakým byl i tvůrce filmu. Přesto je nutno uznat, že Kubrick odvedl tu nejlepší možnou práci, a jeho Shining (kritizovaný za výrazný odklon od předlohy samotným Stephenem Kingem, stejně jako mnoha jeho čtenáři) budiž brán za zajímavý pokus inteligentního umělce a ambiciozního řemeslníka, dostát svému slibu o stvoření nejlepšího představitele žánru, který mu rozhodně nebyl vlastní. To, že film je vysoce hodnocen nejen náročnějším publikem, ale i některými horrorovými specialisty, budiž důkazem, že Kubrickovi se skutečně podařilo k cíli, jenž si předem vytknul, přiblížit až na dosah.

Příště: Rok 1981.

Nejlepší horrory 80.let: Úvod

2006-08-22T14:44:00.000-07:00

K osmdesátým letům mám nostalgický vztah. Není divu, prožil jsem v nich totiž valnou část svého mládí. Byla to poměrně bezstarostná doba, přející ze všeho nejvíc zábavě. Divoké mejdany, divoké účesy, minisukně, syntetický pop a hair metal, cigára, žádný bezpečný sex, žádné mobilní telefony, žádný internet. V kinech letěl hlavně fantastický žánr, a filmové triky jen málokdo zbytečně kazil nějakými počítačovými efekty. Čela žebříčků okupovaly především sci-fi snímky, zaměřené na celou rodinu. Vládla lehce nadsazená, napínavá dobrodružství, plná svérázných archeologů, přátelských mimozemšťanů a navrátilců z budoucnosti. Pokračování Hvězdných válek slavilo taktéž mimořádné úspěchy, a stejnojmenný vesmírný program zdatně podkopával sebevědomí čelních představitelů sovětského impéria. Namísto Jamese Bonda bušili na Západě do komunistů pro změnu mírně dementní svalovci, jejichž jména obvykle začínala na R. Přemýšlivé rebely minulosti pak nahradili hrdinní akční patrioti, obvykle vybavení mobilním muničním skladem, mrštností leoparda a několika debilními hláškami.

Osmdesátky ovšem byly také zlatým věkem videa. V jejich druhé půli zasáhla videománie naplno i naši socialistickou vlast. A byl to úder přímo drtivý. Kdo měl video, nemusel být ani nositelem Řádu práce, a přesto byl v pracovním kolektivu oblíben.
Logicky největší zájem byl o tři žánry, soudruhy nepodporované ba přímo zakázené: Akční filmy, porno a nakonec ten, který nás na tomto blogu zajímá ze všeho nejvíce. Zšeřelými byty šťastnějších spoluobčanů se tak místo Husákova projevu nebo znělky seriálu Okres na severu, rozléhalo nejen štěkání Schwarzeneggerova kulometu či podezřele vytrvalé milostné hekání, ale stejnou měrou také vytí vlkodlaků, případně zoufalé volání o pomoc, podmalované zvukem motorové pily. Video postupně přispělo k dlouhodobému ukončení vlády jedné strany možná stejnou měrou jako disidenti, přestavba nebo fronty na maso.

Ale pryč od dobových poměrů v socialistickém táboře, a zpátky k dobrým věcem z přírody.
V 80.letech byl filmový horror na samém vrcholu popularity. Tato dekáda dala žánru pěknou řádku nezapomenutelných a dnes již klasických či přímo kultovních filmů.
Myslím, že bude dobré si tu dobu trochu připomenout. Nasedněte do stroje času. Vydáme se spolu na nostalgický výlet, plný příjemného mrazení v zádech. Snad se vám během tohoto desetidílného tripu vybaví nějaká ta radostná vzpomínka. A pevně doufám, že budou i tací, kterým tento výlet pomůže objevit klenoty, na jaké by jinak ani nenarazili.
HCR vám nabízí cestu do požehnané doby, kdy politická korektnost byla sotva v plenkách, a horror za železnou oponou figuroval na špičkách žebříčků návštěvnosti kin častěji, než kdy dříve. (To, že tenkrát měly stromy delší stín, holky vlhčí klín, a na dně piva nebyl splín, snad ani nemusím dodávat.)

Takže začínáme. Jak jinak, než rokem 1980...

Našinec Buňuel

2006-08-06T09:25:00.000-07:00

Jedna z nejvíce fascinujících autobiografií, jaká kdy u nás vyšla, je Do posledního dechu, režiséra Luise Buňuela (1900 – 1983). Tento obdivuhodný muž prožil fascinující věci, a je radost číst si o nich v knize, kterou sepsal na samém sklonku života, tak bohatého na skvostné zážitky a zkušenosti. Pokud bych měl o někom říci, zda je či není našinec, u Buňuela bych neváhal ani chvíli. Kdybych měl vypisovat všechno, co je na této knize tak uchvacující, bylo by to hodně dlouhé čtení. Kdysi, na sklonku 80.let, jsem se zajímal mimo jiné i o surrealismus. Při tom jaksi nemůžete Buňuela minout. A když jsem spatřil "Do posledního dechu" v knihkupectví, neváhal jsem ani vteřinu. Kniha mi přinesla mnoho radosti, a často jsem z ní během dalších let citoval přátelům. Buňuel žil život tak jak se má: Opravdu naplno. Byl na přelomu 20. a 30.let členem pařížské surrealistické skupiny, spolu s Dalim, André Bretonem, Tristanem Tzarou, Man Rayem a mnoha dalšími. Společně tvořili historii umění, a Buňuel tehdy natočil také slavný kontroverzní film Andaluský pes.

Takto Luis Buňuel vzpomíná na premiéru filmu, na níž byl kromě kompletní surrealistické skupiny přítomen též tzv. pařížský výkvět (mimo jiné např. Picasso či Cocteau):

„Byl jsem hrozně nervózní, jak je možné si představit. Stál jsem za plátnem u gramofonu a během promítání jsem střídal argentinská tanga a Tristana a Izoldu. Do kapes jsem si nastrkal kameny, abych je v případě neúspěchu mohl házet po přítomných. Nějaký čas předtím vypískali surrealisté film Škeble a kněz Germaine Dulacové, který se mi líbil. Byl jsem připraven na nejhorší.
Kameny jsem nepotřeboval. Po skončení filmu jsem za plátnem uslyšel potlesk a nenápadně jsem své střelivo vysypal na podlahu.“
(Do posledního dechu, část Surrealismus 1929 - 1933, kapitola Andaluský pes.)

Spojitost mezi nejslavnějším filmovým dílem surrealismu a horrorovým žánrem je téma, které by asi vydalo na samostatný článek. Takový Lucio Fulci by mohl vyprávět, jaký vliv měla jistá scéna s okem na jeho vlastní tvorbu (doporučuji zejména snímek The Beyond).
Avšak Buňuelovy filmy nebudou tentokrát hlavním tématem tohoto článku. A i když bych zde rád uvedl některé z těch fascinujících příběhů, které nám neopakovatelně přibližují život jednoho našince, nechám si to na jindy a spokojím se pro tentokrát jen s tím, že nechám Buňuela hovořit o jeho životních potěšeních, která máme oba společné.

Uhodli jste: Oba máme rádi ženy. Ale to co nás opravdu nikdy nezklamalo, jsou samozřejmě jisté dobré věci z přírody. Neboť jak pravil Goethe: „Ženská je ženská, ale takové cigárko, to je teprve něco.“ Cimrmanovské „chlast – slast“ se pak už nabízí samo. Teď ale nechme k tématu opět promluvit právě Luise Buňuela.

Všechny následující ukázky jsou z kapitoly Pozemské rozkoše:

„Jak je snad jasné, nejsem alkoholik. Ovšem, po celý život se mi stávalo, že jsem se někdy napil, až jsem upadl na zem. Ale většinou jde o přesný obřad, který nevede ke skutečné opilosti, ale jen k určitému opojení, ke klidné pohodě, která snad trochu připomíná účinek lehké drogy. Pomáhá to v životě i v práci. Kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem jediný den života poznal to neštěstí, že bych postrádal jeden ze svých nápojů, řekl bych, že si nepamatuji. Vždycky jsem měl něco k napití, neboť jsem vždycky učinil potřebná opatření.
Například v roce 1930 jsem strávil pět měsíců ve Spojených státech v době prohibice a myslím, že jsem nikdy tolik nepil.“

„Prohibice byl skutečně jeden z nejabsurdnějších nápadů století. Je třeba říct, že se v té době Američani zuřivě opíjeli. Myslím, že od té doby se naučili pít.“

„Pokud jde o whisky, nikdy mne nezajímala. Tomuto alkoholu nerozumím.“

„Kdybych měl vyjmenovávat všechny blahodárné účinky alkoholu, nikdy bych neskončil. V roce 1978 v Madridu jsem byl zoufalý po naprostém nedorozumění s jednou herečkou a z nemožnosti pokračovat v natáčení Tajemného předmětu touhy. Producent Serge Silberman se rozhodoval, že zastaví film, ale to by představovalo značnou ztrátu. Jednou večer jsme se oba octli v baru, dost skleslí, a tehdy jsem dostal nápad, ale až po druhém dry martini, že angažuju dvě herečky, aby hráli jednu roli, což nikdo předtím nedělal. Serge se toho nápadu chytil, i když to byl jen vtip, a tak byl film zachráněn díky jednomu baru.“

Poznámka: Nutno dodat, že asi jen málokdo odhalí, že v tomto filmu hrajou dvě ženy jednu postavu, a to přesto, že si vzájemně ani nejsou moc podobné.

„Není možné pít a nekouřit. Já jsem začal kouřit v šestnácti letech a nikdy jsem nepřestal.“

„Tabák se obdivuhodně snoubí s alkoholem (jestli je alkohol královnou, je tabák králem) a je vřelým společníkem všech životních událostí. Je to velký přítel dobrých i špatných dní. Zapálíme si cigaretu, abychom oslavili radost nebo skryli hořkost. Když jsme sami, i když je nás víc.
Tabák je rozkoší pro všechny smysly, pro zrak (je to krásná podívaná, ty bílé cigarety seřazené jako na přehlídce ve stříbrném papíře), pro čich, pro hmat. Kdyby mi zavázali oči a vložili do úst cigaretu, odmítl bych ji kouřit. Rád se dotýkám balíčku v kapse, rád jej otvírám, hodnotím mezi dvěma prsty konzistenci cigarety, cítím papír na rtech, chuť tabáku na jazyku, vidím, jak vyšlehne plamen, přibližuji jej, a konečně se naplňuji teplem.“

„Dodávám, že alkohol a tabák doprovázejí velmi vhodně milostný akt. Obvykle patří alkohol předtím a tabák potom. Nečekejte ode mne nějaké zvláštní erotické svěřování. Muži mé generace, a k tomu ještě Španělé, trpěli pradávnou nesmělostí vůči ženám a sexuální tuhou, která byla snad, jak už jsem řekl, nejsilnější na světě.
Tato touha byla pochopitelně plodem tíživých staletí zmrzačujícího katolicismu. Zákaz jakéhokoliv sexuálního styku, aspoň mimo manželství, výhost každého obrazu, každého výroku, které by se nějak vztahovaly, přímo nebo vzdáleně, k milostnému aktu, to všechno přispívalo ke zrodu vyjímečně silné touhy. Když se navzdory všem zákazům podařilo touhu uspokojit, poskytovala nesrovnatelnou fyzickou potěchu, neboť byla do ní vždy přemístěna tajná radost z hříchu. Bez jakéhokoliv stínu pochyby měl Španěl větší rozkoš z kopulace než Číňan nebo Eskymák.

...Když jsem v roce 1925 poprvé přijel do Francie, připadalo mi naprosto mimořádné a skutečně pobuřující, když jsem spatřil muže a ženu, jak se objímají na ulici.
...Od těch vzdálených dob se mnohé změnilo. Zvlášť v posledních letech ve mně postupně a nakonec úplně vyhasl sexuální instinkt, i ve snu. Jsem s tím velmi spokojen, jako kdybych se zbavil nějakého tyrana. Kdyby se objevil Mefistoteles a nabídl mi znovunabytí toho, čemu se říká mužnost, řekl bych mu: Ne děkuji, nechci, ale posilni mi játra a plíce, abych mohl víc kouřit a pít.“

THS

2006-07-28T11:59:00.000-07:00

Ilustrační fotografie z THS 2006 pořídili Tsuna & JAn.

Motto: Warum nicht Eva?

Autor tohoto blogu v pozici jemu vlastní.

Naposledy jsem zde psal o jistých problémech, díky kterým mi už nezbývá tolik času na můj švarný blog. Ne že by ony problémy byly snad definitivně vyřešeny, ne že bych snad měl více času, ale pracuje se na tom. Dnem i nocí. Největší psycho nápory ustoupily, částečně zřejmě pod vlivem letních veder. Řeknu vám, nenávidím zimu. (Pokud musím pracovat - jinak mi vůbec nevadí. Bohužel, pracovat musím.) A miluju letní noci. K večeru vylézám ze stínu a jdu na věc. Jdu žít můj život (rozuměj = nejlépe někde chlastat a očumovat holčičky).
Dá-li Bůh, příští rok o tomto čase vezmu sebou do hospody u hřbitova, kde se to večer hemží krásnými dívkami, i mého přítele Obituse. Neb jako registrovaní heterosexuálové si to můžeme dovolit. Naštěstí naše ženské protějšky mají pro tyto chlapské slabosti pochopení. Jsou to tolerantní, inteligentní a morálně silné ženy, které dobře vědí, co je pro opravdové a normální chlapy dobré. Ostatně, myslím, že to dobře věděl i Ježíš.

Horror freak Cordell odpočívá po noci strávené v obilí.

Takže se takhle pomalu dostávám k meritu věci a jádru pudla, zkrátka k události, v jejímž rámci se budeme možná jednou s Obitusem věnovat i věcem výše naznačeným.
O co jde? Jde o THS. Čtvrtý ročník této legendami opředené akce se (pokud vše klapne) bude totiž konat v rodném kraji autora tohoto blogu. Ano, tentokrát snad již využijeme služeb hájenky ležící na okraji václavovických lesů, poblíž hlavní cesty na Frýdek. Snad budou myslivci k této akci dostatečně vstřícní.

Tsunami_X a Obitus. V popředí láhev Wutyho moči.

Ono by se tam konalo už i letošní THS. Bohužel, na jediný termín, ve kterém se mohli zúčastnit všichni zainteresovaní, byla již v lednu (kdy jsem o tom s myslivci vyjednával) naplánována svatba. Přeji tomu mladému páru hodně štěstí ve společném životě atd, a jenom doufám, že příští rok v tuto dobu se zrovna nikdo z místních do ženění nepohrne.

Kordus v kómatu.

Nuže, nyní už víme, proč se letošní THS konalo již potřetí v supově „chaloupce“, kdesi v chráněné krajinné oblasti Českého Švýcarska. Tento ročník byl ovšem v jistém smyslu zlomový. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit pár let do minulosti.
Popíšu vám nyní stručně historii této akce, a v rámci téhož si prosvištíme i story o tom, jak jsem se seznámil s Obitusem, proč THS souvisí s diskuzním fórem Taverna na serveru Fantasy-Scifi.net, a co mají vlastně s horrorem společného elfí bojovníci.

Dr.Cabal vyráží do hospody.

Na počátku tohoto století jsem se poprvé připojil k internetu. Pod dojmem z filmu Pán prstenů jsem pak hledal stránky, kde se o tomhle filmu mluví. Tehdy poprvé jsem narazil na Fantasy-Scifi.net, kde jsem napsal svou recenzi na tenhle fantasy kousek. Časem jsem zjistil, že ty stránky obsahujou i diskuzní fórum (Taverna), a jelikož jsem vždy toužil na netu komunikovat o horroru, usoudil jsem, že tady bych se mohl uchytit. Vždyť horror je kromě fantasy a SF jedním ze tří základních kamenů fantastiky. Bylo ovšem zpočátku dost těžké, prosadit si tam vůbec místnost se zaměřením na náš vznešený žánr. Po delším úsilí se zadařilo, a v březnu 2003 vznikla místnost, nazvaná zcela jednoznačně: HORROR.

Sadako nepřijela, a tak za ní občas zaskočila Elwin.

Zpočátku tam diskuze poněkud vázla (přece jen jsem místní fantasáky trochu přecenil), ale ti vnímavější (Kordus, Elwin, Louda) se časem docela chytili. Pak se přidala ještě Maedhros, a bylo zase tochu líp. Rozhodující zlom nastal, když na Tavernu zavítal Obitus. Od té doby Horror na Taverně jen vzkvétal. Jak došlo k tomu, že jedna z českých špiček objevila Tavernu?
Bylo to v létě 2003. Debata v Horror byla na mrtvém bodě, tak jsem tam pro oživení hodil můj komentář k tehdy docela zapomenutému, a dnes již mnoha mladými šťastně znovuobjevenému italskému filmu DEMONI (1985), k němuž se na HCR ještě určitě vrátím. Ale teď jeďme dál. Obitus tehdy shodou okolností vyhledával přes Google informace o tomto díle na českém internetu. A první, co mu to vyhodilo, byl právě můj článek na Taverně. The rest is history, muhehe....

Momentka z hospody: V popředí Wuty, u okna Obitus, zády zřejmě Cabal, pod obrazem DaViD´82.

Společně s Obitusem jsme pak místnost Horror vedli k jejímu dalšímu rozkvětu. V létě 2004 pak došlo ke konání prvního THS. Tehdy ještě tato zkratka znamenala Taverní Horrorový Sraz. Člověk, který prvně přišel s návrhem uspořádat tuto akci, patřil mezi statečné vikingské a elfské bojovníky, kteří se oděni v prostěradlech a s dřevěnými meči v rukou tak rádi prohánějí po lesích. Člověk, který nabídl prostory ke konání akce, byl zase mladým taverním zbrojnošem. Prakticky jedinými lidmi, nedotčenými LARPy, Dračím doupětem a nekonečnými fantasy bestsellery, tam byli Obitus, já a rapper Wuty z Ústí – dobrý to Obitusův hospodský přítel. (Liberecké komando pod vedením Mr.Hlada, které se zdrželo jen noc a den nebudu protentokrát započítávat.) Byli jsme trochu v opozici, a u otatních - tzv. čajíčkářů - jsme vzbuzovali mírný údiv naší neutuchající chutí na pivo. Přesto se akce velice vydařila. Přece jenom, viděli jsme se poprvé, poprvé jsme s Obitusem vypili a pokecali v reálu (i když v pití mi byl přece jen zdatnějším sparringpartnerem Wuty, neboť Obitus zde měl na práci i některé záležitosti, jež tématicky zrovna nespadají do sfér zájmů tohoto blogu).

Tohle je Wuty. Žádné dobré věci z přírody mu nejsou cizí.

Filmy se hodně líbily. Vydatně se čerpalo z toho nejlepšího v žánru (např. Noční můry z Elm Street 1 a 3), a nechyběli samozřejmě Démoni, kterým vděčím za mnohé – viz. výše. Navíc pecky jako Dead End či Haute Tension byly tehdy ještě hodně čerstvé.
Majitel chajdy, kde se vše konalo (nebo spíš syn majitelů), mladý pán Sup, tehdy kromě pojídání hlávkového zelí, oplýval nadšením a jevil sklony o všem diskutovat a rozebírat každý detail v (tehdy také poměrně čerstvém) Cabin Fever. Případně nás dokázal vzbudit z alkoholického spánku dotazem, co měla znamenat ta hlava na začátku Haute Tension.

Tohle je Wutyho noční můra: Andílek.

Rok se sešel s rokem, přišlo léto, a na druhém ročníku už se objevili takoví horrormani jako dr.Cabal či JAn. Zato odpadli někteří fantazáci. Jenže našemu Supovi mezitím ukrutnou měrou narostl hřebínek, a začal se cítit jako pán celé akce (Pán horrorů?). Už před druhým THS si kladl nesmyslné podmínky, dával najevo, že bez něj to nepůjde, a vůbec si to patřičně užíval. Před letošním ročníkem dokonce zakázal přijet Mr.Hladovi, s tím, že prý pro něj už není místo. I když se Hlad nabízel, že bude klidně spát třeba na zahradě, neměl šanci. Přímo na THS 2006 využíval Sup (který se ze své chaloupky nehnul na krok) našich častých pobytů v hospodě, svévolně si upravoval stanovený program filmů podle své momentální nálady, (takový Omen 3 musel být vskutku zážiteček, o který jsem zůstal milerád ochuzen), a některé filmy viděl dokonce jenom on sám. Vztahy mezi ním a pravověrnými horrormany se během THS3 vyhrotily natolik, že se ukázalo nadále nemožné pokračovat v této podivné symbióze.

JAn, který na THS nezamhouřil oka.

Nicméně, tím jsme si nenechali akci nijak zkazit, a pořádně si užili zejména hodpodských debat, a nočního života. Dokonce se podařilo prosadit i promítání několika hodnotných filmů (např. Deliverance, Donnie Darko, Audition, Henry: Portrait of a Serial Killer).
Pro THS 4 už jsou vyhraženy některé tituly, které letos měly jít, ale nešly. Bude to např. vynikající, Cabalem objevený španělský snímek Den bestie (mám rok na to, abych konečně dodělal české titulky, které byly již téměř hotovy, ale těsně před THS jsem o ně nešťastnou náhodou přišel), božský Poltergeist a další.
Věřím, že na THS - nyní již Tradiční Horrorový Sraz (povšimněte si malé změny v názvu, která vstoupí v platnost již od příštího roku) v červenci 2007 dorazí co nejvíce našinců. Hlavně to všechno bude konečně zcela v naší režii, takže se už nebudeme muset přizpůsobovat nesmyslným požadavkům některých čajíčkářů, schopných vás přesvědčovat, že je třeba umýt jejich nádobí, i když jste přitom celou dobu jedli po hospodách. Taky si už lépe ohlídáme kvalitu pouštěných filmů, a znít bude samozřejmě jenom ten nejvýživnější rock’n’roll.
A možná přijde i Sadako...

JAn se vrací domů.

Epilog: Veno... - Horyno?

- Musíme jít. Les volá.

Lupiči mrtvol

2006-04-27T11:05:00.000-07:00

Tenhle blog jsem odstartoval příspěvkem o nejvýznamnější horrorové antologii jaká u nás kdy vyšla: Tiché hrůze Tomáše Korbaře. Od jejího vydání uběhlo už téměř čtyřicet let, a stále ještě nebyla překonána. Není divu, Korbařem nastavená laťka se překonává opravdu těžko. Do své antologie vybral z anglických a amerických horrorových povídek, napsaných od druhé světové války do poloviny 60.let, prakticky to nejlepší. Jen málokterá lahůdka z té doby unikla jeho pozornosti. Ve svém úsilovném propagování žánru však u nás nezůstal osamocen. Dalším odvážným byl básník Jan Zábrana:

Tomu se podařilo prosadit vydání svého pozoruhodného výběru doslova na poslední chvíli. LUPIČI MRTVOL totiž vyšli v roce 1970, na samém počátku normalizace - rochnivé to idylky všech bonzmajstrů, omezenců a snaživých zmrdů.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.

A ještě něco udělal Zábrana jinak (a věřím, že si to patřičně vychutnal): Zatímco jeho „kolega ve zbrani“ nechal povídky v Tiché hrůze mluvit samy za sebe, Zábrana svou antologii nejenže uvedl rozsáhlou a velice zajímavou předmluvou s názvem „Rozkoš z hrůzy“, ale všem autorům věnoval též vlastní medailónek. U každé povídky navíc provedl její krátký rozbor.
V tehdejším Československu byli oba muži (zvláště Korbař, který horroru zasvětil celý život) opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. A budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe. Navzdory nepříznivým poměrům neváhali, a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.

Co nabídla Tichá hrůza už víme. Pojďme se tentokrát blíže podívat na jejího následovníka:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra (což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty Smaragd). Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).

K nejlepším patří tyto povídky:

Ambrose Bierce – JEDNÉ LETNÍ NOCI
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.

Saki – SREDNI VAŠTAR
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.

Evelyn Waugh – MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).

Ray Bradbury – VÍTR
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)

William F. Nolan – MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.

Roald Dahl – SKOPEC NA PORÁŽKU
Dahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.

Stephen Grendon – PÁN Z PRAHY
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)

George Langelaan – MOUCHA
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.

----------------------------------------

Lupiče mrtvol znám už dlouho. Poprvé jsem je četl někdy koncem 70.let. Jen málo toho ale zatím vím o borci, který dal tuhle antologii dohromady. Slyšel jsem jen, že to byl našinec každým coulem, pil hodně piva, byl neustále v nemilosti mocných (ač skvělý literát a překladatel, musel makat jako dělňas) a nakonec zemřel zapomenut v roce 1984.

Měl jsem od jednoho zajímavého chlapíka z práce již před časem přislíben Zábranův (vysoce ceněný) vlastní životopis. Ten dobrý muž však docházel do zaměstnání opilý tak často, že než mi knihu stačil donést, tak ho vyhodili. Jak ho znám, jistě teď v nějaké knajpě na periférii Ostravy propíjí svou podporu v nezaměstnanosti. A možná právě teď zvedá nad stránkami autobiografie jednoho našince další půllitr na jeho počest.

Jailhouse Rock

2006-04-18T07:24:00.000-07:00

Pro tenhle post nemám vhodnější titul, než je název slavného vězeňského rock’n’rollu Elvise Presleyho. V repertoáru měl ten popěvek skoro každý, kdo něco znamenal v rocku (Motley Crue, ZZ Top) i mimo něj (The Residents). Nevím, zda ho hráli i australští kriminálníci ROSE TATTOO, ale nedivil bych se. Potetovaná parta, složená ze členů pouličního gangu řádícího na periférii Sydney, poprvé udeřila v roce 1978 debutem Rock’n’Roll Outlaw. Jejich styl kdysi označil můj přítel Slon jako jižanský punk. Sice to možná není dokonalá definice, ale poměrně dobře vystihuje pocit, jaký při poslechu téhle hudby budete mít. Pro větší názornost si představte to, co hráli na svých prvních deskách AC/DC, přidejte výrazné slide kytary a punkovou drzost, a vše dvojnásobně zrychlete. Tak to jsou Rose Tattoo.

Občas se najdou lidé, lacině obviňující tuhle zkérovanou bandu z kopírování jejich slavnějších elektrikářských kolegů. Ale je třeba si uvědomit skutečnost, že jak AC/DC tak Rose Tattoo byli spřízněné party, které začínaly ve stejné době, ve stejných australských klubech a hospodách. Kdo koho kopíroval, tedy není vůbec jednoznačné. Přes některé shodné znaky v muzice obou kapel, tu ale najdeme též výrazné rozdíly. A to nejen v imagi (tetování po celém těle přišlo u rockerů do módy až o mnoho let později), ale i v textech. Zatímco AC/DC nezávazně vtipkovali o holkách, Rose Tattoo byli zločinecké macho typy, znásilňující naivní vesničanky (Nice Boys Don’t Play Rock’n’Roll), účty si vyřizovali za pomocí nožů (The Butcher And Fast Eddy), a vyhledávali rvačky na fotbalových stadiónech (We Can’t Be Beaten). Když už jednou vyjímečně zazpívali o lásce, hned to zavánělo těžkou pedofilií (Stuck On You).

Pokud se rozhodnete investovat do nějaké jejich desky, nejlepší možná volba bude o osm bonusů rozšířené vydání jejich debutového alba, tentokrát názveného jednoduše Rose Tattoo. Tohle CD vyšlo v roce 1990 u německých Repertoire Records, a dá se pořídit velmi levně. Jestli máte rádi syrový dirty rock’n’roll, v němž není ani špetka nějakého kompromisu, nemůžete být zklamáni.

Právě na neochotu dělat kompromisy Rose Tattoo v 80.letech dojeli. Nahrávací společnosti o bandu nepřizpůsobivých australanů postupně ztrácely zájem, a zatímco AC/DC znal každý, na tetované rváče se pomalu zapomnělo. To ale neznamená že by úplně zmizeli z povrchu zemského. Jeli si ten svůj jailhouse rock dál, i přes nezájem médií. V létě si vydělávali hraním na festivalech a motorkářských srazech, v zimě zalezli do klubů nebo pořádali turné po věznicích, jejichž zdi v minulosti už sami poznali zevnitř. Vůdce tlupy, holohlavý křikloun Angry Anderson dokonce dostal od velkého fandy Rose Tattoo, režiséra George Millera, menší roli ve filmu MAD MAX 3.

Na samém prahu slávy si na Tetovanou růži vzpomněli i další fanoušci, kteří si ne náhodou říkali Guns N’Roses. Traduje se, že když si Axl a Slash první večer společného turné přišli k pokérovaným veteránům pro podpisy, následovala scénka, která jako by vypadla z Waynova světa („Nejsme toho hodni!“). K pokusu o pravý comeback RS však došlo až mnohem později. Přesněji v roce 2002. Tehdy vydali své první studiové album po dvaceti letech. Neslo název Pain, a řekněme si to na rovinu: Mnoho psů po něm neštěklo.

Rose Tattoo dnes:

Další doporučené desky:
Assault & Battery (1981)
Scarred For Life (1982)

10 NEJlepších songů:
Rock'n'Roll Outlaw
Nice Boys
The Butcher And Fast Eddy
Astra Wally
Remedy
I Had You First
Scarred For Life
We Can't Be Beaten
Who's Got The Cash
Texas

Cheap Trick

2006-04-16T13:59:00.000-07:00

Za přetextovaný příspěvek věnovaný Gellnerovi, jsem sklidil kritiku i chválu. Možná že jsem ho měl rozdělit do dvou dílů, a bylo by to stravitelnější, ale teď už to nemá cenu řešit. Stejně jsou všechny ty básně geniální, tak proč nemít Frantův Best Of komplet na svém blogu, že. Abych to vyrovnal, tenhle příspěvek bude hodně obrázkový, s minimem textu. Představím zde jednu mou velice oblíbenou kapelu. Jsou z Rockfordu v Illinois (poblíž Chicaga), jmenujou se CHEAP TRICK a hrajou spolu už od roku 1974.

1977:

Hezouni (Robin & Tom) vs. Podivíni (Bun & Rick):

Veselá orwellovská parafráze: Tahle POLICIE hlídá i tvé sny!

Mozkem a zároveň komikem kapely je Rick Nielsen, muž libující si v bizarních kytarách:

Článek v dobovém tisku (cca 1980). Na fotografii uprostřed Rick ve společnosti Ann a Nancy, šéfek mé další veleoblíbené americké party, HEART:

-------------------------------------------------------------------------

Vybraná diskografie, Vol. I:

HEAVEN TONIGHT (1978)
Trocha punku a new wave, něco hard rocku a popu, a máme tu jedno z nejoceňovanějších alb CT, kterému se přezdívá též Bible powerpopu. Úvodní hit Surrender byl zvolen v hlasování na MTV mezi 100 nejlepších popových skladeb všech dob, a ve svém repertoáru ho měl i Marilyn Manson. Punkovou Auf Wiedersehen (hymnu veselých sebevrahů) nahráli pro svůj singl mosh metaloví Anthrax, a za úchylnou Heaven Tonight by se nestyděl ani Alice Cooper.

AT BUDOKAN (1978)

Legendární živák z japonské haly Budokan, kterým se CT konečně prosadili i doma. (V Japonsku už byli dávno za bohy.) Singlovka I Want You To Want Me s nezapomenutelným orgasmickým jekotem asiatek v refrénu, bourala žebříčky po celém světě.

DREAM POLICE (1979)

Titulní orwelovská parafráze o policajtech v hlavě, kteří kontrolují vaše sny, je jedna z mých nejoblíbenějších. Ani beatlesovská balada Voices na singlu ovšem nezapadla. Devítiminutová litanie Gonna Raise Hell s bohatou orchestrací ve finále, pak připomíná slavný masakr guyanské sekty reverenda Jonese.

-------------------------------------------------------------------------

Zlatá osmdesátá. Rick Nielsen a Robin Zander v akci:

Rick je znám svou rozsáhlou sbírkou kytar. Myslím, že jich má něco kolem 2000 kousků. Napsal o nich dokonce knihu. Některé vypadají opravdu neuvěřitelně. Tady je ukázka z jeho kolekce:

Další Rickův oblíbený nástroj, mandocello:

Pokud jsem to pochopil dobře, mělo by to být něco mezi violancellem, mandolinou a kytarou.
Rick ho používá na několika albech Cheap Trick.

Bubeník Bun E. Carlos tvoří s Rickem nerozlučnou dvojku.
Těmhle dvěma magorům se prostě nedá odolat:

CT 2001:

Warning: Hudba Cheap Trick není pro všechny!
No řekněte sami, co se tak asi může zrodit v hlavě tohohle úchyla:

(Všimněte si těch divných lidí v pravém dolním rohu obálky. Jasně, další moji oblíbenci: B -52´s.)

-------------------------------------------------------------------------

Vybraná diskografie, Vol. II:

ONE ON ONE (1982)
Jednoduché, melodické písničky, servírované s punkovým drajvem (She's Tight nebo Love's Got A Hold On Me) a mezi nimi slavná hymnická balada If You Want My Love. V Austrálii se dlouho držela na prvním místě mezi singly. V ČSSR svého času ovládla diskotéky natolik, že ji neváhal (samozřejmě hezky česky) nazpívat sám Petr Rezek. Dodnes lze obě verze slyšet v některých našich rádiích.

LAP OF LUXURY (1988)
Comebacková deska. Typický představitel melodického pop rocku vzor 80's, z něhož se dnes mnoha lidem ježí chlupy hrůzou. But I like it very much. Coververze Don't Be Cruel (původně Elvis Presley) je jednoduše skvělá (v klipu vystupje mj. Bun E. Carlos v elvisovském převleku), a power balada The Flame dobyla čelo singlového žebříčku na obou stranách Atlantiku. (Taktéž je ještě dnes k slyšení na různých sentimentálních stanicích.)

WOKE UP WITH A MONSTER (1994)
Smíchejte Rolling Stones a Aerosmith pozdních 80.let, nechte to produkovat Teda Templemana (Van Halen) a dostanete takovéhle "Probuzení s monstrem". Dobře uvařený, chytlavý rock'n'roll, z něhož asi nejvíce chutná titulní nářez a melodická tutovka You're All I Wanna Do.

CHEAP TRICK (1997)
Tohle album by mohlo chytnout i mladší ročníky. Všechny osvědčené ingredience předchozí tvorby CT jsou zde prohnány přes špinavý, lehce grungeový filtr, a výsledný produkt neskutečně píše. Živočišně extatické zářezy Anytime nebo Baby No More, případně nostalgická Say Goodbye nemůžou zklamat.

-------------------------------------------------------------------------

Dnes:

A tenkrát:

Takhle se má tvářit správný tvrdý rocker:

Rick a jedna velká fanynka CT. Není vám povědomá?

Co dodat? CT jsou pro mě vyjímečná kapela. A není to jen jejich veselou imagí. Během těch tří dekád své historie prošli určitým vývojem. Nabídli různé tváře, jak hudební (punkem šmrcnutý, syrový a přesto melodický rock, experimenty, AOR ale i čistý popík) nebo textové (od raných provokací, plných lehce morbidního humoru na tabuizovaná témata - sebevražda, pedofilie, sérioví vrazi - přes romantická vyznání lásky a zpět). Vypracovali se z dělníků rock'n'rollu na hvězdy arén, aby vzápětí upadli v prach zapomnění. Znovu se vrátili, dobyli žebříčky Billboardu, a znovu byli zapomenuti. Ovlivnili superskupiny osmdesátých (Motley Crue, Poison) ale i 90.let (Smashing Pumpkins, Foo Fighters). Heslo Cheap Trick nechybí v žádné větší rockové encyklopedii. Tahle parta je tu už více než 30 let. A až nebude, zůstanou po nich alespoň desky se spoustou kvalitního rokenrolu.

Bylo mi potěšením tuto povedenou čtveřici američanů (s švédskými předky) - tedy pány Nielsena, Zandera, Peterssona a Carlose (ve skutečnosti Carlsona) - propagovat na svém blogu. Na závěr pro jistotu ještě jednou upozorním na to, co už jsem naznačil: Že totiž CT opravdu nejsou pro každého. Ale ono už to tak na světě chodí, že dobré věci holt pro každého nebývají...

Divné kytary, sranda, powerpop, kšiltovky, skvělé písničky, grimasy a zase kytary. Jedna obří:

Umění, syfilis a svoboda

2006-04-09T14:51:00.000-07:00

Za bezesných nocí, v lampy pološeře
šílenství dutě buší na mé dveře.

Nejsem velkým ctitelem poezie. Ani jí většinou moc nerozumím. Ale to ještě neznamená, že bych proto ignoroval opravdu dobré věci z přírody. Proto jsem taky například sklohnil tenhle článek o jednom americkém básníkovi. Ten ale psal i výborné povídky a docela dobré romány. A všechny byly o životě, který znám.
František Gellner z Mladé Boleslavi psal hlavně poezii. A protože vydatně chlastal, dařilo se mu ji psát tak, že tomu našinec porozumí. Jeho básně mají sílu, rýmují se, a hlavně jdou přímo k věci - upřímně a bez kompromisu. I když vznikly na samém počátku dvacátého století, velmi dobře fungují dodnes. Což by mohlo být znamení nadčasovosti.
Nikdy jsem nebyl přítelem poezie. Ale ta Gellnerova má prostě grády.
Bude mi ctí představit pár jeho nejlepších kousků zde, na HCR. Obitus a několik dalších přátel, s nimiž se jednou ročně scházíme na jisté bohulibé akci, budou (alespoň co se týče první ukázky) určitě v obraze. Někdy totiž mívám - když jsem v dobrém rozmaru - ve zvyku Gellnera recitovat.

Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
Ostatně, je mi to jedno, s kým.
Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře!
(Chci se zas opít šampaňským.)

Skromní lidé mívají štěstí.
Nečiníš velkých nároků.
Někdo ti pomůže nudu tvou nésti,
někdo ti hnít bude po boku.

Snadno lze riskovat radosti chudé.
Duše je po nich vyprahlá.
Když nejhůř bude, sklenka ti zbude,
srdce se utiší znenáhla.

Ožeň se bratře, ožeň se bratře.
Ostatně je mi to jedno, s kým.
Chci se zas opít! Chci se zas opít!
Chci se zas opít šampaňským!!!

(1902)

Když si člověk představí typické poety oné doby, a jejich básničky v čítankách pro základní školy, možná se mu zároveň vybaví (jako určitý prototyp) cimrmanovská „Cestička k domovu“ co „známě se vine, lepší je, krásnější než všechny jiné“. Franta svůj Pozdrav rodnému kraji začíná skoro stejně idylicky jako Jára. Ale v druhé sloce přijde zlom:

Den slunce je a vůně plný.
Oslněn kráčím krásou dne.
Obilím táhnou dlouhé vlny
po lánech půdy úrodné.

Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno. Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.

Láskou jej nezdravím, leč smíchem.
Mně vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.

Dost možná: Zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.

A až kdys naplní svá léta,
pak spát zde budou v pokoji
a ještě vděčně ten kout světa
svou vlastní mrchou pohnojí.

Franta se holt od většiny vážených básníků a spisovatelů své doby poněkud lišil. Na tyto důstojné muže nepohlížel jako na své kolegy - bral je spíš jako divný živočišný druh, se kterým neměl mnoho společného.

Což, páni spisovatelé,
Vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve Vašem ctěném kruhu.

Vy jste – jak řek’ bych – takoví –
no --- uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.

Do intimity vašich sfér
nevnikal pokřik lůzy.
Já bouřlivý byl debatér
anarchistických schůzí.

Do Vašich snů se dívaly
horoucně krásné dámy.
A já jsem student zhýralý
a ztrhaly mě flámy.

Ne, nikdy jsem se nedostal
v společnost slušnou dámskou. –
Snad že jsem o to málo stál. –
Má láska byla krámskou.

Má řeč je hrubá jak můj smích
a jako moji známí.
A alkohol (to myslil bych!)
jemnosti nepřidá mi.

Vím, z francouzských co románů
lze vyčíst elegance.
Však čert ví, kdy se dostanu
francouzské ku čítance.

Další kousek - s názvem Sobota - by možná mohl být někým označen za antisemitský. Kdyby ovšem Gellner nebyl čistokrevný Žid.

Sobota, myslím, byla snad.
Židovský pán bůh měl svátek,
a Židi mu šli děkovat
za všechen vezdejší statek,

za prosperování obchodů
galanterních a střižních,
za těhotných žen úrodu
a za hloupost svých bližních,

za jmění Rotschildů veškerých,
(bože, kde krást a nebrat?!)
za zdraví souvěrců, u kterých
musí králové žebrat,

za slávu továrních komínů,
za marnou závist chátry,
za chlanokrevnost vojínů,
kteří střílí své bratry,

za všechny dary přírody,
za vhodná krupobití
a za hesla pokroku, svobody,
jichž možno zneužíti.

Jako študák vysedával Franta častěji v putykách než v posluchárnách. Takhle si vykresloval vlastní budoucnost v jedné ze svých raných básní:

Konečně je to možná věc,
že ještě něčím budu.
Do Afriky se vypravím
dobývat zlatou rudu.

A nebude-li ze mne nic,
co tulák bez profese
budu se s šelmami o závod
prohánět po pralese.

Za ženu vezmu si gorilu
Myslím, že shodneme se.
Má srdce divoké jako já
a též je bez konfese.

Počátkem dvacátého století studoval Gellner techniku ve Vídni. Vedl zde bohémský život, a studia po dvou letech ukončil. Když se v roce 1901 vracel do Čech, napsal toto:

A nastává mi, tuším, vážná jízda.
Před sebou samým v dálku utíkám.
Mé srdce, to si bezstarostně hvízdá
a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď s bohem, podunajská metropole,
ulice křivé, jež jste patřily
na mne, jak ztrácím klobouky a hole
za tmy se domů klátě opilý.

Na Prater jistě stěží zapomenu,
kde hýříval jsem často za noci.
Za večeři tam koupí člověk ženu
s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždy budou žít v mé touze
s portýry zdvořilými u vrátek,
s pokoji pro dva s jedním ložem pouze
a s legiony drobných zvířátek.

Na policii budu myslit v světě,
jíž osoba má spáti nedala,
která v mém opuštěném kabinetě
spisy a třaskaviny hledala. *

A s chantany se těžce loučit budu,
V nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

(* Poznámka: předposlední sloka je narážkou na čilou Gellnerovu družbu s vídeňskými anarchisty.)

Autoportrét.

Ne všechny jeho básně jsou jako celek úplně dokonalé, ale mnoho jich obsahuje třeba jen jednu sloku, která je sama o sobě vynikající. Jako tahle:

Drobky pod stůl hází nám osud,
ostatní vše je nicota.
Alkohol ještě je! Holky jsou posud!
Jsou ještě radosti života!

A teď si dáme kousek, který mám hodně rád. Je to majstrštyk. Hymna všech alkáčů. Beznadějně skvostné opilcovo blues:

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mě dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali a ženy mi lhaly.
Ženy ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek’ bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim ze stromů listí rve.

V téhle litanii je dobré úplně všechno. Ale speciální vztah mám k poslední sloce: atmosféra podzimní hospody je tu přímo hmatatelná...

Některé Gellnerovy verše budí dojem, jako byste je znali. Jako kdyby šlo o jakási zlidovělá říkadla, která v několika větách vystihnou vše podstatné. Tahle se jmenuje Perspektiva:

Má milá rozmilá, neplakej.
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

Podobné je to i s první slokou Písně zhýralého jinocha. Možná si vzpomenete, že ji citoval Petr Čepek v Herzově filmu Petrolejové lampy:

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Jak trávil Gellner své noci si lze představit z následujícího popisu:

Noc byla, usnout nemoh’ jsem. To z míry
by jistě přivedlo i mudrce. –
Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry
a nemohu si zaklít od srdce.

Noc byla věčná jako hloupost lidská
a jako život byla zoufalá.
V hlubokém tichu píseň elegická
na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal
jsem ze země a byl jsem brzo v nich .
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.
Pak zaskřípěl klíč ve dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,
mír tichých srdcí vanul nad nimi.
V hospodách ještě politizovali
muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet
údery křídel bylo příšerné.
Z moudrých a známých předpokladů vyšed
jsem viděl, jak je všechno titěrné:

boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských,
vábících smíchem vilné samečky.
Jak prapor míru z oken kasárenských
komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
Příteli, bratře, pojď se oběsit!

Několik let svého života strávil V Paříži:

Na dlouhé lavičce za noci v dešti
sedím na nábřeží.
Paříž, jež jásá a tančí a třeští,
přede mnou v temnotách leží.

Rád bych se protáhnul. Nemaje bytu
spím všude jak na peřinách.
Kdyby jen strážníci nebrousili tu
kolem v svých pelerinách!

Spal jsem snad hodinu. Nevím už ani.
Člověka únava zmáhá.
Kdo mě to ruší ze spaní?
Někdo mě za rukáv tahá.

Hubená holka, zapadlé zraky
po lehké noční práci.
Má milá, proděláváš už taky
třetí kapitulaci.

Následuje pasáž, kdy Gellner vysvětluje prostitutce, že nemá peníze, ať si najde někoho jiného („přec v Paříži jinší jsou páni!“). Báseň pak pokračuje:

Má nevěsto zlatá, k těm obrať svůj zřetel,
u mne čas drahý jen maříš.
Vidíš, tam před námi moře je světel!
Tam baví se veselá Paříž.

Kdo peníze má, vše koupit si může,
vína se napije, nají se masa,
jsou na prodej písně, jsou na prodej růže,
jsou na prodej polibky, láska i krása.

Viděl jsem kraje bohaté, chudé,
leckde jsem v světě se potuloval.
Tuhletu pitomou pravdu jsem všude
zrovna jak v Paříži konstatoval.

Poslední ukázka z Gellnerovy tvorby je anti-nacionalistická báseň Francesco Farniente. Náš „Francesco“ zde popisuje co se mu přihodilo, když se takhe jednou potácel opilý noční Prahou:

Noc byla. Bláto tuhlo v led.
Potloukal jsem se Prahou.
Řek’ jsem si: Ráno je tu hned,
a odjedeš pak drahou.
Za nocleh škoda zlatky.

Kaváren okna hořela,
však pusto na ulici.
Jen žena kolem kráčela
kohosi hledající
v podzimní chladné noci.

A v kapsách prázdno, v srdci vztek
a v duši smutný příval,
německý starý popěvek
jsem špatným hlasem zpíval.
- Strážník hrál někde v karty.

Přec jen to život osladí
takto si zazpívati
o růžích zvadlých, o mládí
které se nenavrátí
nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá
se namanula k tomu.
Šli dřevěnýma nohama
vlastenci z krčmy domů.
Ať žije státní právo!

Jeden, jenž mluvil za všechny
v patriotické snaze
vzkřik na mne: “Chlape, německy
řveš ve slovanské Praze?
To buršácká je drzost!”

Vypuk’ jsem v urážlivý smích
Bojechtivostí sveden.
Pohříchu osm bylo jich,
a já jsem byl jen jeden.
Pokleslo moje srdce.

Pravil jsem: - Neprovokuju
vás, páni znejmilejší!
Vlast vaši krásnou miluju,
ačkoli nejsem zdejší.
Ať žijí Češi! Na zdar!

- Přišel jsem z dálné ciziny,
o pohostinství prosím,
Já syn jsem slavné rodiny
a slavné jméno nosím:
Francesco Farniente.

- Králové, šlechta erbovní
do rodiny mé patří,
i hodnostáři duchovní
jsou mnozí moji bratři
z rodiny Farniente.

- Má píseň ze sna budívá
občany klidných duší.
Ale kdo sedí u piva,
ten se tím nevyruší.
Ať žije ten, kdo pije!

- Urážet nechci, je to hřích.
Jak řehotání koní
do noci podzimních můj smích
já nevím sám, proč zvoní,
do chladných nocí zvoní. -

Životopis Františka Gellnera:
Narozen 19.června 1881 v Mladé Boleslavi, v rodině nezámožného židovského obchodníka. Během studií na gymnáziu se věnoval psaní básní, kreslení a překládání Goetha a Heina. V patnácti začíná přispívat do satirického časopisu „Švanda Dudák“ Ignáta Herrmanna.
Po maturitě odchází do Vídně studovat techniku. Místo učení se ale plně věnuje bohémskému životu. Posléze se přidává k místním anarchistům, a začíná psát pro Neumannův „Nový kult“.
Po dvou letech je vyhozen ze školy a vrací se do Čech.
Od roku 1901 studuje báňskou akademii v Příbrami, kde pokračuje ve svém bujarém životním stylu. Na víkendy jezdí do Prahy, kde se v Neumannově olšanské vile schází anarchistická společnost.
V letech 1901 a 1903 mu vycházejí stěžejní básnické sbírky „Po nás ať přijde potopa“ a „Radosti života“.
Na podzim 1904 rukuje na vojnu. Stráví tam jeden rok.
Pak studuje malířství - nejdříve v Mnichově, a pak (1905 – 1908) v Paříži.
Následující rok působí na malířské akademii v Drážďanech.
V letech 1909 – 1911 pobývá opět v Paříži. Živí se jako kreslíř v satirických časopisech.
Po návratu domů nastupuje jako redaktor v Lidových novinách.
Následující tři roky mimo jiné pracuje na nových básnických sbírkách, kreslí, a píše veršovaný román „Don Juan“.
V roce 1914 mu vychází sbírka povídek „Cesta do hor“.
Po vypuknutí první světové války je odveden do armády, a záhy poslán na ruskou frontu.
Od 13.září 1914 je u svého pluku veden jako nezvěstný.
Naposledy spatřen někde v Haliči.

Svým zmizením František Gellner naplnil slova, která napsal do jedné ze svých básní:

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka:
Básně „Pozdrav rodnému kraji“ a „Perspektiva“ jsou ze sbírky Po nás ať přijde potopa (1901). Báseň „V Paříži“ vyšla poprvé ve sbírce Nové verše (1919). „Francesco Farniente“ a „Píseň zhýralého jinocha“ pocházejí z Básnické pozůstalosti (1927). Všechny ostatní ukázky jsou ze sbírky Radosti života (1903).

Poděkování putuje za Kolcem, který mě jednou takhle navečer s Gellnerem seznámil v hospodě.

Nejlepší horrory 21.století

2006-04-04T14:07:00.000-07:00

Po plodných 70.letech a nebývale úrodné osmé dekádě byl filmový horror v 90tých stižen vleklou krizí. Fangoria musela dokonce z nouze na obálku použít obrázek z Burtonova Batman Returns, což je sice docela temný a bizarní film, ale nazývat jej horrorem by bylo přece jen trochu odvážné.

Koncem 90.let se však začalo blýskat na časy. Významný podíl na tom měla vlna tzv. japan shocku a divných asijských snímků vůbec. Věci jako Ringu, Audition, Battle Royale, Uzumaki, Ichi The Killer, The Eye nebo Tale Of Two Sisters vzbudily velký rozruch po celém světě, naše končiny nevyjímaje. Ostatně, nejeden fanda z toho má ještě dnes tak trochu šikmé oči.

Záměrně jsem v tomto výčtu nejmenoval jistý japonský snímek, který (tak jako spousta dalších bizarností ze země vycházejícího slunce) v podstatě není čistým horrorem. Nechal jsem si ho jako bonus na závěr tohoto příspěvku. Přednostně bych se ale chtěl věnovat zejména americké produkci, neboť ta má mému vidění horroru nejblíže.

Co byste taky chtěli od člověka, který vyrostl na záležitostech jako The Thing, Exorcist, Poltergeist či Carrie, a dodnes tyhle kousky považuje za nejlepší představitele žánru?

Počátkem nového milénia přišly na americký (a neasijský filmový horror vůbec) překvapivě dobré časy. Na líce fanoušků se po letech znovu vkradl spokojený úsměv, a zůstává tam dá se říct dodnes. Jen je možná malinko ztuhlý díky jednomu vedlejšímu efektu, který sebou nová vlna úspěšných horrorů přinesla. Tomuto efektu se říká remake, a ještě se k němu dostaneme.
Zatím se spokojme s konstatováním, že filmový horror na tom byl jen málokdy lépe než v posledních pěti, šesti letech.

Už SLEEPY HOLLOW (1999, režie: Tim Burton) - v podstatě navazující na vlnu vysokorozpočtových kostýmních snímků 90.let (např. Bram Stoker’s Dracula nebo Interview s upírem) - byl mimořádnou událostí. A to zejména díky své vizuální vytříbenosti.
Burton jím složil poklonu proslulým klasikám slavného britského studia Hammer.

Ale opravdovou první vlaštovkou, zvěstující příchod dobrých časů, byla čistá ghost story THE OTHERS (2001), Alejandra Amenábara. Děsivý horror bez laciných efektů, jen s pomocí kulminujícící tiché hrůzy, dokonalé atmosféry a překvapivé pointy, poslal do kolen nejednoho mainstreamového diváka.

Jasně, nehrát v tom Nicole Kidmanová, tak si toho filmu nejspíš nikdo nevšimne. Tak jako jen málokdo zaregistroval vynikající snímek Brada Andersona SESSION 9 (2001):

Film, jehož děj se točí kolem rekonstrukce zrušeného blázince, má v rukávu přibližně stejná esa jako Ti druzí. S tím rozdílem, že nedisponuje hvězdou velikosti Nicol. A tak není divu, že zůstal většinovým publikem bez povšimnutí. Protože má ale dobrý scénář, skvělou režii a nadstandartní výkony všech představitelů, je tu velká šance, že bude časem znovu objeven. A možná se stane kultem.
Pokud jím ovšem už není.

Vlaštovek, které udělaly z nového milénia pravé horrorové jaro, přilétalo stále víc. Takový DEAD END (2003, r: Jean-Baptiste Andrea & Fabrice Canepa) znamenal tak vysoko položenou laťku, že byl fanoušky okamžitě pasován na UDÁLOST. Není mnoho takových, které by tenhle kousek příjemně nepřekvapil. A pravím vám, že ač od jeho vzniku neuplynulo mnoho jar, už teď patří mezi absolutní klasiku žánru.

Hodně podobně je na tom francouzský HAUTE TENSION (2003). Sice nedosahuje vybroušenosti Dead Endu, (slabinou je trochu krkolomná pointa) přesto vzbudil možná ještě větší ohlas. Debut Alexandra Ajy obsahuje mnoho silných scén, místy tak děsivých, že se na ně nedá jen tak zapomenout.

Co mají všechny čtyři posledně jmenované snímky společné, je potěšující fakt, že všechny dokážou pořádně nahnat strach. A to je něco, co v devadesátých letech občas vypadalo jako tak trochu zapomenuté umění.
Oživení zájmu o horror sebou přineslo i negativní efekt, o kterém jsem se již zmínil: Remaky.
Jste bez invence, ale máte dost peněz? Chcete natočit horror, na který budou lidi chodit už jen ze zvědavosti? Kupte si práva na nějakou léty prověřenou klasiku. Nebo zkuste třeba předělat nějaký úspěšný japonský kus. Tím nic "nezkazíte".

Jedním z mála remaků, který opravdu stojí za hřích, je DAWN OF THE DEAD (2004, režie: Zack Snyder):

Akční předělávka Romerova klasického zombie snímku dopadla v mých očích k velké spokojenosti. A to přesto, že mrtvoláci zde běhají tak rychle, že i olympijští vítězové zelenají závistí (a někteří Romerovi fanoušci vztekem).
Patřím k lidem, kteří mají tu původní sociologickou studii zákazníků hypermarketu v úctě. To mi ale nebránilo, abych si novou verzi užil. Má skvělou hudbu, povedené hlášky, strhující tempo a je nabitá napětím.
A dá se na to dokonce dívat i víckrát. Což je dobře, protože napoprvé si možná pro samou akci nevšimnete takového husarského kousku, jakým je fenomenální prokreslení charakterů na rekordně malé ploše. Některé postavy jsem si díky tomu opravdu zamiloval.

Abych byl spravedlivý, hodím sem - přesto, že tohle není vůbec můj šálek kávy - alespoň plakát k jinému remaku, který se taktéž docela vydařil:

Osobně se mi tam nejvíce líbil obsah oné slavné videokazety.
Krátký, surrealistický a pořádně děsivý film ve filmu.

Začali jsme v Asii. A tak uzavřeme kruh, a naše povídání tam také ukončíme.

SUICIDE CLUB (2002) je jeden z těch japonských filmů, o kterých se asi nedá mluvit jako o čistém horroru. Z japan shockové vlny se dost vymyká už tím, že jeho tvůrci, Shionu Sonovi, jde evidentně hlavně o umění. Tomu je občas potřeba trochu pomoci, takže zdejší gore scény opravdu stojí za to. Klub sebevrahů (v originále Jisatsu Saakuru) ale obsahuje tolik různých rovin, že více než žaludek zaměstnává divákův mozek. Chvíli je horrorem, chvíli detektivkou, jindy zase muzikálem. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Jde totiž o emocionální bombu takového kalibru, že mozek je vám nakonec dobrý jen k tomu, abyste si v něm pokusili jakžtakž srovnat, co že se vlastně těch 99 minut na plátně odehrávalo.
Zkrátka, jde o natolik svérázný film, že se v jeho případě amerického remaku asi jen tak nedočkáme.
Naštěstí.

Vampyros Apachos - dokončení

2006-03-22T23:33:00.000-08:00

V úvodní části mého blábolení o upírských filmech (přesněji o těch, které mám rád) jsem napsal, že k upírům mám pozitivní vztah už od dob, kdy jsem jako kluk zhltnul Švandrlíkovy povídky a Tichou hrůzu. Ale když nad tím přemýšlím, tyhle noční potvory mě vlastně přitahovaly ještě dříve. Sotva jsem se naučil číst, a setkal se poprvé se slovy jako "horror" a "upíři", už jsem z matky tahal rozumy, co že si to mám pod takovými pojmy vlastně představit. (Ptát se na totéž mého otce, by nemělo valný smysl.) Musím přiznat, že těch několik informací, které jsem dostal, ve mě vzbudilo obrovský zájem. Vzrušení a strach - toť základní horrorové emoce. Představa maníka v černém plášti, škrábajícího se za noci po hradní zdi k osvětlenému oknu, za nímž se zrovna připravuje ke spánku sličná komtesa, prudce rozjitřily mou fantazii. Záblesky tesáků ve tmě, kříže, kůly a česnek, bytosti živící se lidskou krví - to bylo něco tak lákavě bizarního, že mě to prostě muselo zaujmout.

Když tohle po více než třiceti letech píšu, s uspokojením konstatuji, že téma vampire movies velice dobře koresponduje s názvem, jenž jsem dal svému blogu do vínku. Tedy alespoň s prvními dvěma slovy, přičemž chlastem v tomto případě vyjímečně není míněn alkohol.

Ve filmu OD SOUMRAKU DO ÚSVITU (1996) režiséra Roberta Rodrigueze a scénáristy Quentina Tarantina ovšem dojde i na můj milovaný rock. A to v množství rozhodně větším než malém. Výběr hudby byl přesně takový, jak se na mix thrilleru, horroru, komedie a road movie, odehrávající se převážně na americko-mexickém pomezí, sluší a patří. Southern rock a blues rock té nejvyšší kvality, k tomu trocha country a mexických odrhovaček - to jsou hlavní znaky výborného soundtracku k filmu. Když připočítám opravdu zábavný scénář, kvalitní výkony herců (Harvey Keitel, Juliet Lewis, George Clooney, Salma Hayek, Danny Trejo, Tom Savini či dokonce sám Tarantino), a navrch přičtu ještě comicsovou estetiku celé záležitosti, vyjde mi film, k jehož trojnásobnému shlédnutí v kině se budu vždy hrdě hlásit. Prostě KULT.

Moje nejoblíbenější scéna je ta, v níž Salma Hayek coby Santanica Pandemonium tančí na skladbu After Dark kapely Tito & Tarantula. Celá tahle pasáž je jeden vynikající rockový videoklip přesně podle mých představ.

Hláška z filmu:
"Kam jedeme?"
"Do Mexika."
"A co je tam?"
"Mexičani."

A ještě jedna, v originále:
"What, were they psychos, or...?"
"Did they look like psychos? Is that what they looked like? They were vampires. Psychos do not explode when sunlight hits them, I don't give a fuck how crazy they are."

Snímkem JOHN CARPENTER'S VAMPIRES řekl v roce 1998 k žánru vampire movies své i samotný mistr filmového horroru - tvůrce klasik jako Halloween, Věc nebo Prince Of Darkness. S filmem Rodrigueze a Tarantina mají Carpenterovi Upíři společnou jistou westernovou stylizaci. I když Carpenter natočil svůj první upírský kousek až v době, kdy byl již mírně za zenitem, na několika místech se mu podařilo navodit stylově bezchybnou atmosféru svých starších děl. Scény z lovů na upíry jsou brilantní a zachraňují slabší scénář. Herci (James Woods, krásná Sheryl "Laura Palmer" Lee, a další) jsou dobří, ale jejich postavy nejsou nejlépe napsané. Přes tyto zápory jde určitě o jeden z nejlepších filmů mistrova pozdního období. Pro fanoušky žánru milá povinnost.

Existují ovšem i ne zcela typické, netradiční upířiny, hodné zvýšené pozornosti. Zatím jsem zmínil jen Herzova občas vysmívaného Upíra z Feratu. Ovšem takový MARTIN George A. Romera (proslulého specialisty na zombies) je filmovými fajnšmekry brán už mnohem vážněji. Romerův zřejmě nejumělečtější snímek podniká za pomocí působivých obrazů a originální filmové řeči výlet do mysli jednoho divného mladíka. Je hlavní hrdina upír nebo šílenec? Na tuto otázku si musíte dát odpověď sami.

Podobným tématem, i když v poněkud grotesknějším podání, se zabývá také VAMPIRE'S KISS (1989). Na csfd jsem tento snímek Roberta Biermana překřtil na American Vampire Psycho:

Stojí to za to. Především díky brilantnímu výkonu Nicolase Cage:

Příjemnou a zároveň nenáročnou podívanou na páteční večer je debut Toma Hollanda FRIGHT NIGHT (1985). Člověk tu najde téměř vše, co si představuje pod pojmem "typický oddechový horror 80.let". Zábava je zde až na prvním místě, a celým snímkem prostupuje ta správná eightees atmosféra. Příznivce klasických upírských propriet jistě potěší zejména postava neodolatelného vampire slayera Petera Vincenta.

Na závěr si nedovolím vynechat jednu z nejlepších moderních upířin vůbec. NEAR DARK (1987) režisérky Kathryn Bigelow, ve své době poněkud zapadl. Dnes je ale znovu objevován a pomalu a jistě se stává kultem.

Vybrané citáty z komentářů na csfd, kde si Near Dark vede velice dobře (momentální průměr 87%):

Jeden z vrcholů žánru. Na tom filmu je dokonalé prakticky vše. Bill Paxton jako Severen je nádherně zlej, Jenny Wright je étericky křehká a Lance Henriksen? Lance Henriksen je bůh. (Obitus)
Výtečná, skoro až melancholická upírská road movie. Škoda, že jde o neprávem tolik opomíjený snímek. (DaViD´82)
Takto nejak si predstavujem ukážkový moderný film o upíroch. Scénka v bare je nezabudnuteľná – tak sa chľasce krv z pivového pohára. (petero)
Kdyby u nás šel tento mix klasické upířiny, moderního westernu a staré dobré love story sehnat, byl by jistě pro mnoho lidí velice příjemným překvapením. (MrApache)
Vražda kovbojskejma ostruhama... Hmm. (MaedhRos)
Mimoriadne atmosférický príbeh o deťoch noci, využívajúci tie najlepšie trademarky Carpenterovho minimalizmu. (Adrian)

Nutno dodat, že hlavně díky tomuto filmu byla Kathryn Bigelow před pár lety zařazena v jisté prestižní publikaci mezi 50 nejlepších režisérů všech dob.

Jenny Wright jako křehká upírka v Near Dark:

Bill Paxton jako zlý (ale charismatický) upír tamtéž:

Apache's Vampires Volume I.

2006-03-19T12:01:00.000-08:00

Upíry mám rád už od doby, co jsem si poprvé přečetl Švandrlíkova Draculova švagra a Blochův Plášť. Tedy zhruba od svých desíti let. Můj poměrně kladný vztah k těmto bytostem se během času nijak nezměnil. Svědčí o tom také tato ikonka, kterou používám na různých diskuzních fórech (jde o obal kompilace Tattoo Vampire mých oblíbených Blue Öyster Cult):

Rodina mé matky pochází z vesnice Snakov na východním Slovensku, kde se na existencí upírů a vlkodlaků ještě před pár desetiletími celkem běžně věřilo. Tamní kraj skutečně vypadá, že by zde i něco mohlo být. Trávil jsem tam nejedny prázdniny svého dětství, a tak o tom vím své. Mezi rodnou vesnicí mé matky a polskými hranicemi je velký kus lesů a neobydlené krajiny - opravdová zóna soumraku v níž už se ztratil nejeden turista. A to jsem se ještě před pár lety dozvěděl, že Snakov není jen jméno malé východňarské vesnice, ale zároveň (pozor) i jméno jakéhosi ostrova v Rumunsku, na němž je údajně pohřben Dracula. To je mi náhodička.
V rodném kraji mých předků z matčiny strany jsem však byl naposledy už před více než dvaceti lety. A vydat se tam pátrat po upírech, na to skutečně nemám odvahu. Při mé smůle by mé ohlodané kosti našli houbaři až po mnoha letech od takové bláhové výpravy.
O to raději se podívám na nějaký pěkný upírský film v kině nebo v bezpečí svého domova.

Když mi bylo čtrnáct, vydal jsem se do kina na snímek UPÍR Z FERATU (1982) režiséra Juraje Herze.

Bylo to do patnácti let nepřístupné a já trnul, zda mě uvaděčka pustí. Kontrolou u vchodu jsem naštěstí prošel, a cítil se hrdinsky. Film se mi velice líbil, a jméno Juraj Herz mi od té doby uvízlo v paměti. Ne nadarmo: vždyť tenhle maník kromě Panny a netvora (jehož úvodními sekvencemi by se mohlo chlubit i slavné studio Hammer) natočil i jeden z nejlepších psychologických horrorů všech dob: Spalovač mrtvol.

Název Herzova snímku (natočeného podle SF povídky Josefa Nesvadby) byl (jak známo) odvozen od proslulého díla německého expresionismu: NOSFERATU: Symfonie hrůzy (1921).

Upír Max Schreck, který zde hrál hlavní roli, je v mých očích tím bezkonkurenčně nejstrašidelnějším ozubeným monstrem v dějinách kinematografie. Tahle kreatura mi nažene strach spolehlivě a kdykoliv.

Okolnostmi natáčení této klasiky němého filmu se zabýval pozoruhodný mystifikační snímek Eliase Merhige VE STÍNU UPÍRA (2000). Ten vycházel ze zajímavého faktu, že o herci jenž hrál Nosferatu se toho ví nějak podezřele málo. Maxe Schrecka zde skvěle zahrál Willem Dafoe.

Jedním z nejzajímavějších projektů 90.let byl Coppolův BRAM STOKER’S DRACULA (1992). Ten odstartoval celou vlnu kostýmních historických velkofilmů s horrorovými tématy (např. Mary Shelley’s Frankenstein, Interview s upírem či Burtonův vynikající Sleepy Hollow). Coppolova upířina je nádherně megalomanskou poctou mnoha předchozím (nejen upírským) klasikám. Téměř každá jednotlivá scéna filmu je samostatně precizním kouskem, a to hlavně po vizuální stránce. Škoda jen, že jako celek to až tak docela nefunguje, a film působí místy trošku zdlouhavě. Následující (výše jmenované) filmy kladly ovšem úplně stejný důraz na potěchu divákova oka, což dotáhl k dokonalosti právě Tim Burton. V případě jeho Ospalé díry bych neváhal použít výrazu vizuální orgie.

Všeobecně se tak nějak moc neví (asi raději), že ještě před Stokerovým Draculou zde byla jiná zajímavá literární postava, živící se krví svých obětí. A v mnoha ohledech šlo o postavu vyjímečnou. Carmilla ze stejnojmenné novely Josepha Sheridana Le Fanu si téměř výhradně vybírala za své oběti naivní dcerky ze šlechtických rodin, a než je úplně vysála, prožila s nimi mnoho vášnivých nocí.

Charismatická upírka se slabostí pro krásné dívky později inspirovala celý horrorově-erotický subžánr, zvaný lesbian vampires. Klasickým představitelem tohoto stylu je například snímek VAMPIRE LOVERS (1970, režie Roy Ward Baker) proslulého filmového studia Hammer.

Hlavního upírobijce zde ztvárnil hammerovský veterán Peter Cushing:

Něco málo společného s výše zmíněným subžánrem, má i ambiciózní debut HUNGER (1983) Tonyho Scotta (mj. Top Gun, Pravdivá romance nebo Domino). Film totiž obsahuje lesbickou scénu mezi Catherine Denevue (upírka) a Susan Sarandonovou (její milenka). Ve filmu si zahrál též David Bowie a kultovní kapela Bauhaus tu představila svůj neméně kultovní hit Bela Lugosi Is Dead. Scéna milostných hrátek dvou slavných hereček bývá obvykle největším lákadlem tohoto filmu. Můj názor: Zatímco Susan vypadá, že milování s Catherine bylo jejím tajným erotickým snem, francouzka působí jako (skoro) vždy: chladně a vznešeně.

(Dokončení příště)

Horrorman Švandrlík

2006-03-17T04:26:00.000-08:00

Že známý humorista Miloslav Švandrlík byl jedním z našich nejvýznamnějších horrormanů, a dodnes je obrovským fanouškem žánru, je fakt, o kterém se nějak moc nemluví. Ale od toho jsem tu já, abych situaci trochu napravil.

Koncem šedesátých let vyšla jeho nejdůležitější sbírka povídek DRACULŮV ŠVAGR, o níž se mnoho lidí domnívá, že jde snad o nějakou parodii na horrory. Ostudný omyl! Švandrlíkovy krátké povídky jsou absolutní a zcela odevzdanou poctou jeho milovanému žánru, a i když je zde mnoho místa pro mistrův (tehdy ještě neokoralý) vtip, žádnou parodii nebo nějaký blahosklonný nadhled zde nehledejte. Švandrlíkovým záměrem bylo čtenáře nejen pobavit, ale (jak sám doufal) i vystrašit.

Když jsem v 70.letech jako školák tuto (tehdy zakázanou) sbírku objevil v knihovně, byl jsem nadšen.
Povídky (neváhám tvrdit, že v jistém smyslu jde o skutečné majstrštyky) jako Pohřební vůz, Guláš (zdařilá variace na Specialitu šéfkuchaře z Tiché hrůzy), vytříbeně černohumorný Domek v údolí, skvělé vampire stories Okno do hřbitova a Šumavský upír, famózní Břitva, Druhý svědek, Imitátor nebo Poprava na Krambergu – všechny tyhle kousky mi coby školákovi přinesly opravdové potěšení, po němž jsem už dávno marně prahnul.

Nutno dodat, že kniha (poté co jsem si ji dokolečka neúnavně a vytrvale půjčoval) z knihovny jednoho dne zmizela, což mi přivodilo následný, mnoho let trvající absťák.

Další Švandrlíkovou sbírkou, která rozhodně stojí za zmínku, je výběr PŘÍŠERNÁ SMRT MLADÉ DÍVKY z roku 1990. Útlá brožovaná knížečka vyšla v nakladatelství Mladá fronta (už potřetí MF na tomto blogu zmiňuji, aniž by v tom byl jakýkoliv záměr), a kromě několika kousků z Draculova švagra přináší také pár novějších pochoutek.

Bohužel, pozdější Švandrlíkovy horrorové sbírky jsou už jen velice slabým odvarem třeskuté kvality jeho starších věcí. Jejich autor se marně snaží vstoupit do téže řeky, a až na občasnou světlou vyjímku mu to zoufale nejde. Ale co, vždyť i Bradbury (MISTR Bradbury!) je na tom dnes velice podobně.

Jisté je, že kvalita, kterou kdysi Švandrlík nabídnul, zůstává kvalitou dodnes. Drtivá většina povídek z Draculova švagra bez úhony přestála oněch téměř čtyřicet let od svého vzniku, a spolehlivě funguje dodnes.

A co je třeba obzvláště vyzdvihnout, je nesporný fakt, že si Švandrlík jako první moderní český autor horrorů dokázal skvěle poradit s českými reáliemi, a naprosto přirozeně z nich udělat funkční součást svých horrorů. Začlenil tento prvek do svého díla s neuvěřitelnou nonšalancí, a ze zdánlivého handicapu učinil svou výhodu.
A to je něco, co se skutečně mimořádně nedaří mnoha našim současným autorům fantastické prózy.

Hank

2006-03-14T07:37:00.000-08:00

"Stát se alkoholikem, to není jen tak. K tomu se člověk musí tvrdě dopracovat." Charles Bukowski

Když má tenhle blog v názvu slovo chlast, možná by většina čekala, že tady o chlastu budu psát trochu více než doposud. Nebojte se, na to taky dojde. I když, psát o chlastu... Alkohol je tady hlavně proto, aby se konzumoval. On totiž stejně málokdo uměl o chlastu psát tak jako tady tenhle maník:

A nejen o chlastu. Málokdo před ním psal o životě tak dobře a bez servítků. Málokdo tak přesně popsal zoufalství jedince, drceného bezohlednou mašinérií systému. A skoro nikdo nedokázal vystihnout hrůzu tupé manuální práce tak jako on.

Charles Bukowski pojmenovával věci pravými jmény. Nechával o tom často vyprávět své literární alter ego, Henryho Chinaskiho, dělňase, smolaře, opilce a (po většinu času) nedoceněného spisovatele.
Bukowski (stejně jako Chinaski) dokázal se svým psaním prorazit až v pozdním věku. Dočkal se uznání kritiky a fanoušků po celém světě, a nakonec se dostal až do učebnic.
Zcela zaslouženě.
Například tyhle povídky stojí rozhodně za to:

Těžké časy a Všechny řitě světa (dvě nejlepší Bukowského povídkové sbírky) vydalo nakladatelství Pragma, které má u nás na tvorbu tohohle chlápka monopol. První jmenovaná knížka je tak kultovní, že i když ji Pragma v roce 2003 vydala podruhé, tak (už zase) nejde nikde sehnat. Sám jsem si někdy v polovině 90.let, kdy Těžké časy vyšly poprvé, koupil pro jistotu hned tři exempláře. A hádejte, kolik mi jich v knihovně zůstalo dnes? *

Tuhle fotku můžete najít na zadní straně obálky českého vydání Všech řití světa:

Momentka byla zachycena v Bukowského kuchyni, při jednom z jeho mnoha domácích pivních dýchánků. Bukowski byl tehdy ještě světu neznámý spisovatel, jehož básně a povídky byly k mání pouze v undergroundovém tisku. Tato žena nepříliš vábného vzhledu našla společně se svou přítelkyní Bukowského číslo v telefonním seznamu. Zavolaly mu, a následovala typická otázka všech, kteří se s ním takhle spojili: "Jak je možné, že jste v seznamu?" Většina totiž nemohla ani uvěřit, že ten šílenec a ochlasta, jehož básně a povídky četli, opravdu existuje. Další otázkou obvykle bývalo "můžeme přijít?" Na to většinou odpovídal, že ano, pokud donesou pivo.

Největší hovadina, kterou jsem kdy slyšel o Bukowském, byla teorie jakéhosi pana Čajíčkáře z Čajovny. Ten perspektivní mladík blábolil něco o tom, že Bukowski vlastně vůbec nechlastal, že to byla jen taková básnická licence.

Já zase tvrdím, že každý, kdo někdy v životě pořádně přičuchnul k chlastu, pozná, zda Bukowski ví o čem píše. A jsem si jist, že on sám to věděl až moc dobře.

Až si od něj něco přečtete, možná vám pak ještě více poleze na nervy jedna "moc príma pohodová" kapela z Čech. Tihle kucí se ale počítám do encyklopedií nedostanou. A to přesto, že se nazvali po tom našem Hankovi.
Jejich produkce totiž představuje všechnu tu natuplou, vlezlou a připosraně maloměšťáckou průměrnost, které se pravý Chinaski štítil jako čert kříže.

Na závěr ještě veselá historka z dob, kdy se "Hank" začal pomalu ale jistě prosazovat, a která je zmíněna též v jeho nejvýznamější biografii "Charles Bukowski" od Howarda Sounese:

U příležitosti vydání jeho nového románu ve Francii, byl Bukowski pozván do tamní celostátní televize, aby zde v přímém přenosu pobesedoval s jistou literární kritičkou. Náš anti-hrdina měl ale hroznou trému, že bude v televizi, a tak se předtím notně posiloval alkoholem. Přenos začal, a Bukowski se vpotácel do studia. Usadil se ke kulatému stolu, moderátor představil hosty, kritička provedla rozbor knihy, ale Bukowski nic nevnímal. Fascinovaně hleděl na její nohy, a když mu kritička položila nějakou intelektuální otázku, Bukowski zamumlal něco ve smyslu: "Pěkné nohy, kundo." Moderátor opilého hosta důrazně napomenul, ať se chová slušně, ale spisovatel na něj vytáhl nůž a začal mu s ním šermovat před obličejem se slovy "Chceš abych tě sejmul, debile?" Výtržník byl následně vyhozen ze studia. A to vše v přímem přenosu!

Během jediného dne byl celý náklad Bukowského knihy ve Francii vyprodán do posledního výtisku.

PS: * Správná odpověď na soutěžní otázku je 0 kusů.

Zakázané obaly aneb Jsou Scorpions kontroverzní kapela?

2006-03-13T07:38:00.000-08:00

Ti kdo mě znají, určitě vědí, jak moc mám rád staré Scorpions. V první polovině 80.let to pro mě byla bez debat jedna z nej kapel na světě. Že potom stvořili odporné "pískání", a že jejich řadové desky už 15 let nestojí za mnoho - to je jiná věc. Ale dlouhý čas patřili k mým rockovým bohům. Nikdy nezapomenu na divoké mejdany v půli osmé dekády, kde byla jejich muzika nedílnou součástí... Prostě vzpomínek hafo. Můžete mít na ně názor jaký chcete, ale jedna věc by mohla zaujmout i zapřísáhlé odpůrce této kapely. Je to tenhle obal:

Jde o původní cover art jejich čtvrté řadové LP Virgin Killer, z roku 1976. To co prošlo v 70.letech naprosto v pohodě, v 80tých s nástupem rodící se politické korektnosti a řádění hysterických organizací, (např. PMRC - nechvalně známý ženský spolek, jehož hlavním cílem bylo smetení rockové hudby z povrchu zemského) nemělo šanci. Všechny pozdější reedice tohoto (mimochodem skvělého) alba, už místo děvčátka, jehož pohlaví má moc donutit prasknout i sklo, měly obal zcela nekontroverzní. Přesněji takovýhle:

Netřeba asi dodávat, který z těch dvou coverů byl později použit, když byla deska převedena na CD. Staří rockerští mazáci, co na černých burzách za totáče neprozřetelně vyměnili původní vydání tohoto LP třeba za Floydy nebo Venom, se dnes bijí do hlav. Ale kdo mohl tenkrát tušit, že ruku v ruce s politickou korektností jednou přijde i něco jako antipedofilní hysterie, a obal s nahou holčičkou a nakřáplým sklem (vyvolávajícím věru různé asociace) se stane sběratelskou raritou z nejcennějších.

Ostatně tenhle obal hned následujícího LP Taken By Force (1977) už dnes asi taky jen tak neseženete:

A do třetice můj vůbec nejoblíbenější album cover od téhle kapely. Deska se jmenuje Animal Magnetism (1980) a hudebně je ze všech tří jmenovaných asi nejlepší. Obal dohromady s tímhle názvem vzbuzuje myslím celkem slušné asociace. Kupodivu (zatím) řádění cenzorů přežil.

Skotské duchařské příběhy

2006-03-13T05:34:00.000-08:00

Tahle knížka Jamese Robertsona, kterou zhruba před rokem a půl vydalo nakladatelství Mladá fronta, vám může na chvíli spolehlivě nahradit katastrofální nedostatek horrorových antologií na našem trhu. Robertson v ní mapuje výskyt duchů a příbuzných jevů ve Skotsku od středověku až po žhavou současnost. Přitom, jak sám píše, se vyhýbá těm nejznámějším a nejprofláklejším příběhům. Většina zaznamenaných historek je navíc zdokumentována v různých kronikách a dosvědčena důvěryhodnými svědky.
Obzvláště bizarní je případ domu, kterým po několik dnů neustále létalo kamení a kolem se děly další podivnosti. Mezi svědky této události byl např. místní starosta a několik duchovních.
Čím více se Robertson blíží k současnosti (bere to chronologicky) tím horrorověji jeho líčení působí. Sugestivní story o strašidelném domě, kde si jeho noví obyvatelé (bubeník rockové kapely a jeho žena) na duchy zvykli, a normálně s nimi bydlí, patří k těm z rodu tiché hrůzy, z níž příjemně zamrazí.
Pokud budete Skotské duchařské historky číst sami, za nocí trávených nejlépe na nějakém opuštěném místě a v alespoň jakés takés vzdálenosti od civilizace (což byl i můj případ), pak máte reálnou šanci na pěkný horrorový zážitek.

Tři nejlepší filmové horrory

2006-03-13T03:51:00.000-08:00

Vybrat jenom TŘI NEJLEPŠÍ, to je výzva. A když už jsem se tedy vyzval, zde je odpověď:

The Best Of The Best.

Second Best Ever.

Third Best Of All Times.

Co na moji velkou trojku říká česko-slovenská filmová databáze (dále csfd) si můžete přečíst zde:

#1 - http://www.csfd.cz/film.php?text=23028&id=3190&amp;amp;amp;amp;rec=&top=&kom=1

#2 - http://www.csfd.cz/film.php?text=21010&id=1329&amp;amp;amp;amp;rec=&top=&kom=1

#3 - http://www.csfd.cz/film.php?4498

A jako bonus, alespoň foto z filmu, který o možnost být mezi třemi nejlepšími horrory dle Apache svedl s Poltergeistem věru urputný boj.

Pár odkazů

2006-03-13T01:57:00.000-08:00

Tak mi dnes Obitus sdělil, že se mu můj blog líbí, a že bych měl pokračovat. To potěší. Ovšem času je málo. Tak jestli tohle vůbec někdo čte, mám pro něj dobrou zprávu (respektive výhrůžku):
Já si ten čas najdu!

Pro dnešek mám pro vás několik odkazů.

Tohle je jedna z nejaktivnějších diskuzí o horroru na našem internetu:
http://fantasy-scifi.net/taverna/mistnost.php?&mistnost=177&nzpr=0

Tady je klub na Lopuchu, ve kterém neustále konfrontujeme s Johnnym_D své názory na Alice Coopera. Je to sice veřejný klub, ale moc jiných lidí se tam kromě nás dvou nevyskytuje:
http://www.lopuch.cz/klub.php?klub=alice_cooper

A konečně zde si můžete přečíst mé komentáře k mnoha (nejen horrorovým) filmům:
http://www.csfd.cz/uzivatele.php?viceouzivateli=10738

Pivo, cigára a něco k tomu

2006-03-11T07:49:00.000-08:00

Pivo mám rád a piju ho denně, neboť je zdravé, chutné a inspirativní.

Nejradši na něj chodím do hospody. V dobré hospodě se cítím jako doma. Dopřávám si zde mého oblíbeného nápoje pokud možno v hojné míře. K němu si nejraději dávám kvalitní horrorové povídky. A také časopisy.

Bohužel, většinou ne ty horrorové. Těch u nás totiž zrovna moc není. Česko-maďarskou mutaci magazínu Fangoria nepočítám, neboť stojí asi milión korun a články tam píše někdo maďarsky. (Sice to vypadá trochu jako čeština, ale tím se nenechám zmást.)

Ovšem tenhle časák si kupuju do hospody každý čtvrtek:

Zde je jeho online verze: http://www.reflex.cz/

V každé dobré hospodě se musí kouřit. A nejen v hospodě. Bohužel se mi nikde na netu zatím nepodařilo najít obrázek mých oblíbených cigaret značky Start, abych jím vyzdobil svůj švarný blog.

Inu, antikuřácký džihád.

Tak alespoň nejlepší pivo v mém kraji:

Piju dvanáctku. (Bluesovou.)

Tichá hrůza

2006-03-11T05:41:00.000-08:00

Co si budeme vykládat, povídka je základ mého oblíbeného žánru. A nejlepší antologií, jaká u nás v tomhle žánru kdy vyšla, je TICHÁ HRŮZA. Sestavil ji Tomáš Korbař, nejvýznamnější (bohužel již zesnulý) český propagátor horroru. Musela to být fuška, prosadit si v roce 1967 vydání antologie, zaměřené výhradně na angloamerickou horrorovou povídku. Ale povedlo se (přece jen, 60.léta). Úspěch byl takový, že v roce 1970 došlo dokonce i na druhé vydání! Kde jsou ty časy.
Korbař, jako renomovaný překladatel (na kontě má mj. množství detektivek a dvě stěžejní románové klasiky hrůzostrašné literatury: Dracula a Frankenstein) všechny povídky do Tiché hrůzy nejen vybral, ale také je skvěle přeložil. Jaký to muž! Zde je seznam všech povídek z nejlepší u nás vydané horrorové antologie. Mistrovské kusy jsou v modrém provedení.

Daphne du Maurier: PTÁCI
Vynikající horror, podle kterého natočil Alfred Hitchcock svůj slavný snímek. Povídka (na rozdíl od filmu) nezestárla.

Robert Aickman: ČEKÁRNA
Anglická duchařina, vhodná zejména pro noční cestování vlakem.

Henry Kuttner: BYL TO DÉMON
Jeden z nejlepších horrorů všech dob. Některým lidem se vůbec nelíbí, ovšem Tomáš Korbař, Ivan Adamovič či moje maličkost do této sorty rozhodně nepatříme.

Ray Bradbury: ZÁSTUP
Je uvězněn v nabouraném autě, zatímco se k němu blíží hrůzný zástup...

Keith Roberts: BOULTEROVI KANÁŘI
Vtipná (ale pořád dost strašidelná) ghost story, kterou lze s nadsázkou označit za předchůdce Krotitelů duchů.

Joan Vatsek: SOUBOJ
Tichá hrůza je na duchařiny docela bohatá. Vatseková přináší další variaci na toto téma.

Robert Bloch: PLÁŠŤ
Upírská povídka odehrávající se na Halloween. Prostě horrorový ideál.

John Seymour Sharnik: MEZE WALTERA HORTONA
Stylově podobné famózním kouskům Roalda Dahla, schází tomu však Dahlův výživný černý humor. Vadou na kráse je i fakt, že nejde o horror. Přes to všechno ale stojí za pozornost.

Stanley Ellin: SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE
I u nás kultovní a mnohokrát kopírovaná povídka, známá také z televizní adaptace s Jiřím Lábusem v hlavní roli.

Carter Dickson MUŽ S KOŽEŠINOVÝM LÍMCEM
Místy až sugestivně strašidelný, celkově však trochu kostrbatý kousek.

E. C. Tubb: DRZOUN
Co budou dělat upíři, vlkodlaci, ghůlové a další monstra po atomové válce? Zde je odpověď.

Ray Bradbury: MALÝ VRAH
Myslím, že Bradbury byl jedním z prvních, kdo využil motiv dítěte jako horrorového monstra.

Robert Aickman: VYZVÁNĚNÍ
Výborný, až mrazivě strašidelný nápad, ale zpracování není zase až tak dokonalé.

Robert M. Coates: MUŽ, KTERÝ ZMIZEL
Trošičku dahlovské, mírně bizarní, ale přece jen to nemá tu správnou sílu.

Stanley Ellin: SMRT NA ŠTĚDRÝ VEČER
Kdo má rád jistou dávku takřka morbidní viktoriánské zatuchlosti, může si i libovat. A kdo tohle zrovna nemusí, možná ocení alespoň pointu.

Shirley Jackson: LETNÍ HOSTÉ
Královna psychologického horroru nezklame, ale geniální Loterii (od téže autorky) se to přece jen nevyrovná.

Obě vydání Tiché hrůzy má na svědomí nakladatelství Mladá fronta. Poprvé ji vydala v rámci detektivkářské edice Smaragd, známé zeleným papírem:

Druhé vydání (jehož jsem hrdým vlastníkem) mělo náklad 100 000 výtisků. Nevím kolik kusů čítal náklad prvního vydání, ale je jisté, že dnes je Tichá hrůza ceněným artefaktem mezi všemi věci znalými horror fans. A samozřejmě nejen mezi nimi. Zcela jistě je pokladem pro každého, kdo dokáže rozpoznat dobré věci z přírody.